Jak moc je tvůj sólový debut vzhledem k jeho názvu nočním albem?

Paradoxně vlastně vůbec. Je to myšleno ve vztahu k nostalgii, takový deníkový záznam za posledních deset let. Určitě se tam v hromadě tracků objevují ozvěny nocí, ale vnitřně ho vnímám jako denní album.

O sólovce jsi přemýšlel dlouho, ale vznikala až poslední rok. Proč takové načasování?

Chtěl jsem ji udělat už strašně dlouho. Vlastně až teď mám pocit, že jsem byl schopný napsat texty, který by vystihovaly, co tou hudbou chci říct. Často jsem se dostal do situací, kdy jsem měl desku hudebně hotovou, ale nebyl jsem schopný k ní udělat texty. Vždy jsem to nakonec buď vydal instrumentálně, nebo jsem to dal do post-hudby, aby k tomu Dominik napsal texty.

A dodatečně jsi žádnou instrumentálku neotextoval?

Ne, můj asi největší blok byl, že jsem celou svojí hudební cestu šel vedle hodně výrazných textařů, a měl jsem potřebu, aby moje vlastní věci obstály v tomhle srovnání. Potřeboval jsem najít svůj vlastní svébytný hlas, který by obstál v konkurenci, kterou jsem vnímal. A to chtělo svůj čas.

Co bylo spouštěčem, že to najednou šlo?

Nedokážu najít jeden spouštěcí moment, spíš to ve mně celou dobu rostlo. Já sám sebe vždycky vnímal primárně jako zpěváka, to, že jsem skončil u produkce, byla vlastně spíš souhra nějakých životních náhod.

Nakoplo tě to k další tvorbě?

Jo, teď je to odšpuntovaný a už píšu věci pro novou desku.

A jak vůbec vznikl název?

Když jsem si projížděl texty, k tomuto verši jsem se pořád vracel. Hezky podle mě vystihuje celou tu desku, ten lehký nádech nostalgie, ohlédnutí se zpátky za jedním obdobím života.

Konzultoval jsi písničky s Dominikem Zezulou (druhá polovina dua post-hudba, kde Havlen tvoří - pozn. aut.)?

Ne, Dominik slyšel až hotový výsledek. Když dělal on svoje album v rámci projektu Děti mezi reprákama, taky jsme to spolu nekonzultovali, oba jsme se asi vždycky snažili ty sólový věci od toho druhého odstřihnout, aby tím jediným společným hřištěm zůstala post-hudba. Zároveň jsou naše hudební vkusy a světy hodně odlišné, čerpáme z úplně jiných inspirací. Což post-hudbu dělá jedinečnou, ale v těch sólových věcech se to jednoduše moc nepotkává.

V čem jsi na této nahrávce víc sám sebou než v post-hudbě?

De facto ve všem. Všechny texty v post-hudbě píše Dominik, sice se o nich bavíme - o čem tematicky budou a jak to pojmeme -, ale samotné psaní zůstává na něm. I hudebně se tady nořím hlavně do světa věcí, který mám niterně a dlouhodobě rád. Celkově byl pro mě přístup k tomuto albu i hudebně mnohem intimnější.

Bylo těžké stát se tou finální tečkou?

Bylo těžký začít. Jakmile jsem se do toho pustil, už to bylo jednoduchý. Ve všech projektech často bývám tou finální tečkou, takže to je věc, kterou už docela umím.

Musel jsi jako producent potlačit nějaké návyky, abys nechal vyniknout svůj hlas?

Naopak, producentská práce mě naučila být v nápadech svobodnější. Ale mám rád rámec, do kterého si to zasadím dopředu - žánrově, jak k tomu budu přistupovat, jaký nástroje použiju, abych se v tom neztratil. To samý dělám u každé desky, na které pracuju, potřebuju si nejdřív vykolíkovat svoje pomyslné pískoviště a pak si v něm hrát.

Skládáš v noci?

V tomhle jsem nejnudnější, chodím do studia jako do kanceláře. V podstatě od devíti do pěti každý den.

Jde to? Není to nucené?

Je to strašně osvobozující. Nemám na sebe tlak, že ta věc musí být skvělá hned od začátku. Vzniká hromada krávovin a to je v pohodě, dají se časem vyhodit nebo předělat. Našel jsem v rutině svobodu a hravost. Zároveň pracuju na hromadě docela různorodých projektů, se spoustou skvělých lidí, takže mi nikdy úplně nehrozí, že bych spadl do nějakého stereotypu.

Jak bys popsal zvuk desky?

Je to takový průřez alternativním r'n'b - od oldschoolovějšího zvuku z přelomu tisíciletí až po jeho modernější, elektronikou víc ovlivněné odstíny.

Tvá hudba je často spojená s konkrétními místy. Má i tohle album svou mapu?

Je pravda, že Dominik, když píše texty, bývá hodně geografický, takže u post-hudby jsou místa jasně zasazený. Asi se ve mně taky něco otisklo. I když se tam nenachází žádná přímá geografická zmínka, příběhy vycházejí z reálných zážitků v konkrétním prostředí, takže se tam Praha a Ústí nad Labem podvědomě propisují.

Představuje pro tebe hudba především terapii a způsob, jak zpracovat osobní témata?

Pro mě jsou víc než samotné psaní důležitější koncerty - co se týká vypuštění energie. Jde o stav totální flow, kdy vypneš hlavu. V osobním životě se mi podařilo najít spokojenost a stabilitu, což samozřejmě neznamená, že by nebylo o čem psát, vnitřní struggles neskončí nikdy.

Jak to bylo s hosty?

Vybíral jsem je čistě z okruhu přátel, se kterými se hudebně potkáváme a který jsou mi hodně blízký i lidsky. Většinou se to u lidí, se kterými tvořím, překlopí do hlubokého přátelství a myslím, že se to tam odráží.

Anki: Mám ho strašně rád. Známe se z dob, kdy jsem měl rapový label, tak sedm let zpátky. Přišel v roli totálního outsidera, který neuměl rapovat, svoji první desku natočil ve vietnamštině. Strašně se vypracoval a dneska je superstar alternativního rapu, hodně mě baví jeho dráhu sledovat.

Lichnovský: Dlouholetý kamarád. Taky jsem mu hostoval na desce a nějakým způsobem jsem se podílel na jeho čtyřech posledních albech. Je mi blízký, co dělá, jak píše a jaký témata otevírá.

Teige: Nejzajímavější a nejtalentovanější mladá kapela, produkoval jsem jí poslední studiovku. Nezažil jsem skupinu, která vydává debut a přijde s tak jasnou vizí.

Viah: Známe se dlouho. Mám rád její přístup k umění - takový multimediální amalgám audiovize a tance. Na podzim jsme měli showcase a hráli tam s kapelou improvizovaný cover "Krajiny posedlé tmou" a mně to úplně urvalo dekl. To byla první věc, kterou jsem od ní slyšel v češtině, proto mi tam musela taky něco nazpívat.

Hledáš umělce aktivně, nebo si tě sami najdou?

Co se týče našeho labelu Bad Names, jsme skupina kamarádů, co si vzájemně pomáhá dělat věci. Vzhledem k tomu, že ty věci mají jasný světonázor a i esteticky jsou si velmi blízký, nějak přirozeně k sobě konvergujeme. Je tady málo labelů, které to dělají takhle odspodu, protože vydavatelství jsou většinou jen díry na peníze. My to děláme z čirého nadšení pro věc.

Když desku poslouchám, přijde mi smutná a odevzdaná, jako v alkoholovém oparu.

Zabývá se tématy, který nejsou jednoduchý, ale neřekl bych, že je odevzdaná. Vždycky tam existuje nějaký východisko. Výsledek je pozitivní, album vypráví příběh a jednotlivý věci jsou malý snapshoty. Jako třeba alkoholový opary v prvních kusech, který řeší nestabilitu v životě, rozbitý vztahy a divoký noci. Ale v druhý půlce je to víc o stabilitě - byť o křehké stabilitě.

Píseň "Mělkej spánek" se vrací do období finanční nejistoty a střídání bytů. Proto ta hláška "Otevři oči na známým místě"? Stěhuješ se často?

S Dominikem jsme tehdy bydleli v takovým polosquatu, kde nás bylo asi patnáct. Nikdo přesně nevěděl, kdo tam bydlí. Často do pokoje přišel nějaký člověk, že tam bude spát. Půl roku jsme tam fungovali, ale pak jsme museli pryč, protože týpek, co měl platit nájem, si za ty prachy kupoval piko. Tehdy jsem o tom měl noční můry. Zdálo se mi, že bydlím v různých cizích bytech. Byl jsem v háji z toho, v jaký nejistotě žiju. O tom je ta písnička.

V klipu "Někde cestou" ses ostříhal. Chtěl jsi udělat restart?

Byl jsem rozhodnutý dlouho, takže to tam jen tak organicky spadlo. (smích)

Track "Ortel" tematizuje blízkost smrti. V jakém smyslu?

Tenhle song je snapshot jednoho večera v Plzni. Po koncertě jsme s post-hudbou stáli před klubem, kde jsme měli spát, a hledali klíče. Přišli k nám dva chlápci, zbili nás a okradli o všechno. Píseň vypráví o tomhle večeru - je tam ta tenká linie, kdy k tomu bylo strašně blízko. Několik měsíců potom jsem byl v totální depresi. Podepsalo se to na mně hodně. Praha je oproti Plzni úplný bezpečný hobitín.

"Montevideo" přináší rodičovskou perspektivu na téma úzkosti z války.

Ta písnička pojednává o strachu dětí a o tom, jak se s ním jako dospělí vyrovnáváme. Moje dcera přišla jednou ze školky a začala se sama od sebe vyptávat na válku, protože tam chodí děti z Ukrajiny a bavily se o tom. U prarodičů zase běží zpravodajské kanály nonstop. Všechny tyto věci vyústily v dlouhý rozhovory před spaním, na jejichž základě jsem napsal tuto píseň.

Song "Noise Cancelling" monitoruje potřebu ticha. Není to paradox, když se živíš hudbou?

Nepřehlcuje mě hudba, ale ten obsah okolo. I v osobním životě mi to zabírá místo, který by mohlo být vyplněné hudbou: nekonečné zpravodajství, podcasty a další věci, ve kterých jsme utopení.

Zaujalo mě, že jsi do textu zakomponoval volavku... Sama ji mám ráda, nechala jsem si ji dokonce i vytetovat.

Jsou to nejlepší ptáci. Boží. Chodím běhat kolem Vltavy a u zoo jich vždy bývá hromada.