Není přehnané tvrdit, že brazilský pianista Amaro Freitas je jedním z nejinovativnějších a nejoriginálnějších hráčů současnosti. Klavírním recitálem, posouvajícím vnímání nástroje do nových zvukových dimenzí, se 7. dubna v pražské Novoměstské radnici postará o jarní prolog Mezinárodního festivalu jazzového piana.

Fenomenální skladatel a pianista nadchl publikum i odbornou veřejnost netradičním přístupem k nástroji, zdůrazňujícím perkusivní charakter hry a využívajícím vedle klasické techniky hojně i preparování klavíru. Jeho hudba jako kdyby přirozeně propojovala pradávné hudební tradice přírodních národů se sofistikovaností soudobé vážné hudby i svobodomyslností jazzu.

K zásadnímu stylotvornému okamžiku ve tvorbě Amara Freitase došlo v roce 2020, kdy se z rodného Recife na atlantickém pobřeží na čas přestěhoval 4600 kilometrů do vnitrozemí - do Manaus v samém centru Amazonie, nedaleko místa, kde se Rio Negro vlévá do Amazonky. Nezůstával ovšem v pohodlné izolaci velkoměsta obklopeného tropickými deštnými lesy. Za inspirací se vydával do divočiny a k domorodé komunitě lidu Sateré-Mawé, žijící odpradávna v harmonii s amazonským pralesem.

Na koncepci Freitasovy tvorby, hudební i myšlenkovou, to mělo zásadní vliv. Do jeho kompozic pronikly rytmy a minimalistické prvky domorodé muziky obyvatel Amazonie. Nosným tématem se stalo vyjádření ideálů respektu k přírodně, nutnosti ochrany životního prostředí a zachování ekologické rovnováhy, varování před konzumním životním stylem, devastujícím planetu. Navíc se Freitas snažil do skladeb alb "Sankofa" (2021) a "Y’Y" (2024) vdechnout také moudrost dávných filosofií i duchovní zkušenost přírodních národů. Zároveň, díky afroamerickým genům, měl Amaro vždy blízko, vedle bohaté tradice latin jazzu a brazilské hudby vůbec, i k muzice africké. Což jen napomohlo jeho dokonalému prolínání stylů, ve kterém nezapomněl ani na současné výboje.

Cestu mezi klavírní elitu ovšem neměl Amaro Feitas (*3. září 1991, Recife) vystlanou růžemi, přestože pocházel z muzikantské rodiny. Tatínek vedl kapelu jednoho místního chrámu, a tak syna zaměstnal už ve dvanácti jako pianistu při mších. Jenže chudá rodina neměla prostředky na to udržet syna na konzervatoři. Dokonce si ani nemohla dovolit koupit vlastní pianino, a tak musel Amaro chodit cvičit buď do kostela nebo před otevírací hodinou do místního baru. Díky vystupování na svatbách a tancovačkách si ale přece jen nějaké peníze při studiu vydělal a klasickou průpravu získal díky stipendiu na Pernambuco Conservatory Of Music. Jazz mladý Amaro objevil, když se poprvé setkal se záznamem koncertu Chicka Corey. Šlo o lásku na první poslech.

Hudbou se Amaro začal živit díky stálému angažmá v klubu Mingus v Recife. Na deskách debutoval titulem "Sangue Negro" (2016), natočeném v triové sestavě. Hned pianistova prvotina zaujala originálním přístupem i publikum mimo rodnou Brazílii a už druhým albem "Rasif" (2018) prorazil na mezinárodní jazzové scéně. Amarova prestiž ještě vzrostla, když byl v ohromné konkurenci vybrán mezi šestici interpretů, vystupujících v rámci rezidenčního projektu Montreux Jazz Academy 2019. A také když ho k nahrání několika písní přizval samotný Milton Nascimento, jeden z nejvlivnějších brazilských umělců současnosti.

Amaro Freitas se tak stal osobností, které neváhali na posledním album "Y’Y" (2024) přispět hostováním tak věhlasní hudebníci jako britský experimentátor Shabaka Hutchings nebo legenda americké improvizační scény Hamid Drake. Jejich přítomnost opět není samoúčelná. Druhým tématem alba "Y’Y", vedle pocty tradicím přírodních národů a nedotčené divočině, je i sounáležitost globální komunity avantgardních umělců.