Pokud bychom vzali subžánr symfonického metalu se zpěvačkou v čele jako samostatný pojem a chtěli z něj s trochou nadsázky vzít to nejlepší, co aktuální scéna nabízí, nejspíš okolo toho pomyslného best of nebudou panovat žádné zásadní rozepře mezi posluchači.

Kdybychom u toho nekoukali na kvalitu materiálu či osobní preference, ale spíše bychom se bavili o velikosti jednotlivých fanouškovských základen a dopadu na scénu, patrně nebude sporu o tom, že na pomyslném trůnu dlouhodobě neohroženě sedí Nightwish (ať už si za mikrofonem představíte kohokoliv). Stříbrná příčka taktéž už zhruba dvě dekády patří nizozemským velikánům Within Temptation.

A protože Evanescence či Lacuna Coil řadíme spíše do gotického rocku, byť tu a tam prozkoumají i další hudební hájemství, bronz by brala Epica, bramboru agilně rostoucí Amaranthe a pětici těch největších jmen by zkompletovali Delain, jejichž bývalá zpěvačka Charlotte Wessels večer ve Foru Karlín už v 18:40 otevírala.

Další velká jména tohoto subžánru jako Leave's Eyes, Xandria nebo Visions Of Atlantis by - se vší úctou k nim - patrně sesbírala příčky následující. A protože vzácného pěveckého spojení prvních dvou jmen jsme se nedávno dočkali ve Sportovní hale Fortuna, bylo takřka povinností zúčastnit se i události, která během jednoho večera umožnila zažít sílu kapel z pomyslných příček tři, čtyři a pět.

Charlottina aktuální skupina The Obsession se skládala z muzikantů, kteří mateřskou formací rovněž prošli - a když došlo k velkému exodu z Delain v roce 2021, kde zůstal sám jen někdejší zakladatel Martijn Westerholt (mimo jiné také ex-člen Within Temptation z dob prvních dvou alb), museli se všichni pořádně otáčet, aby se ztrátou zavedeného jména nepřišli o příliš velkou základnu fanoušků. To se projevilo nejen na skutečnosti, že zpěvačka přijela do Prahy představit už třetí sólovou studiovku, ale znát to bylo i při samotném koncertě.

Označit proto první vystupující za předskokany se zpětně zdá až neuctivé, neboť tak silná, sebevědomá parta s rozpoznatelným hudebním ksichtem by úplně klidně mohla být v roli hlavních tahounů. Krásným reprezentantem jejich aktuální formy se stala píseň "Soft Revolution", skladba natolik výrazná, že si ji už po prvním poslechu ihned zapamatujete. Nadto ji ještě pozvedlo dost možná nejlepší kytarové sólo celého večera, prstová ekvilibristika Timoa Somerse by donutila k uznalému pokynutí i mnohem známější kytaristy.

Ještě výraznější dojem ale zanechal bubeník Joey Marin de Boer. Třicetiletý rodák z nizozemského Dordrechtu hrál silně, přesně a ještě u toho stíhal exhibovat vyhazováním paličky do vzduchu nebo jejím kroužením mezi prsty. Jeho jméno si zapamatujme, dost možná ho čeká ještě velká budoucnost.

K sympatickému machrování svými schopnostmi se v úplném závěru, v písni "The Exorcism", uchýlila i hlavní tvář formace oblečená do stříbrné kombinace podprsenky a dlouhé sukně, když vystřihla opravdu hodně dlouhý a náročný tón. V souhrnu výborný koncert a velmi milé překvapení v jednom. Snad se brzy dočkáme samostatného vystoupení v plnohodnotné délce.

Švédské Amaranthe můžeme kromě výše zmíněné škatulky zařadit také do heavy metalu nebo dokonce metalcoreu a po jejich nástupu na scénu to bylo ihned znát. Dynamika jako by náhle vzala kramle a zůstal jen tlak. Formace vedená nejen zpěvačkou Elizou Ryd, ale také dalšími dvěma výraznými performery, tedy Nilsem Molinem starajícím se o čisté vokály a Mikaelem Sehlinem starajícím se o ty drsnější, sice výborně zvládala vzájemnou kombinaci nazývanou beauty and the beast(s), měla však také několik neduhů.

Strašně moc na ní bylo znát, jak urputně se snaží všechny prezentované písně hnát kupředu jako kočí koně na Divokém západě, když zrovna ozbrojení banditi přepadnou dostavník. Ten tlak byl i díky o poznání horšímu nazvučení po chvíli až nepříjemný, hlasy i nástroje se staly nečitelnými a nadto se síla takového tělesa rychle vyčerpala a stala se monotónní. Skupině by také prospělo, kdyby do svých řad vzala plnohodnotného hráče na klávesy, protože těch předchystaných linek puštěných z podkresu zaznělo až příliš.

Těžko z takového setu vybrat klíčové momenty, kapela označená v programu za co-headlinera všemi těmi burcujícími pokřiky "Hey!" a mohutným headbangingem připomínala tu a tam spíše různé agro-spolky než velkolepost těch, kteří přišli po ní.

Nicméně pěkné číslo se jí podařilo díky kousku "PvP", které složila pro švédský e-sportový tým. A nebýt těch puštěných fléten a dalších nástrojů z podkresu, zasloužilo by pochválit také předvedení songu "Crystalline", které svým divadelním pojetím připomínalo spíše muzikálové číslo, čímž se krapet vymykalo ze zaběhlého trendu setu, který se nejnovějšímu albu věnoval spíše sporadicky.

Rozpaky z nejednoznačného vystoupení gothenburgských veteránů ale zpět k nadšení dovedla přesně ve 23:00 zakončující Epica. Ta si totiž pro své příznivce přichystala skutečně ambiciózní představení, které se vymykalo především po vizuální stránce.

V kapele jako kdyby se snad došlo k rozhodnutí, že podvečerní časy na festivalech typu Nova Rock už Simone Simons a spol. nestačí a je potřeba se jako grupa posunout dopředu. A hlavně taky dohnat náskok, který v uplynulých letech udělali Within Temptation s Nightwish - a když už se nepodaří je předehnat, alespoň umazat tu stále se zvětšující díru, která mezi zavedenější dvojící a ne zase o tolik mladší Epicou začínala vznikat.

A tak zatímco první vystupující neměli na stagei prakticky nic než sebe a své nástroje a ti druzí využili pár egoriserů, velkou plachtu a dvě světelné konstrukce připomínající postavy v hábitech, Epica rovnou odhalila jak šest bohatě dýmících systémů, tak také obrovskou projekční plochu. A protože evidentně nahirovala do svého týmu i vynikajícího experta na abstraktní projekce, vznikla z toho opravdu působivá podívaná.

Třeba při "Eye Of The Storm" jsme koukali na mraky a blesky, při "Unleashed" zase výbuch zlatých rachejtlí na projekci zajistil wow moment, na který se nezapomíná. Zpěvačka u toho stále mizela z pódia a zase se na něm efektně objevovala, klávesista a showman Coen Janssen na svém stupínku stále měnil polohu svých na kolečkách postavených kláves, roztáčel je kolem své osy a nebo pobíhal po scéně s alternativou zavěšenou přes rameno, čímž lehce připomněl jistého sběratele céček.

Naštěstí se při setu Epiky zlepšil i zvuk, a tak ten upgrade mohli diváci nejen vidět, ale i slyšet. Rozmáchlé melodie a epické výjevy na projekci vedly k tomu, že skupina konečně začala dostávat svému jménu a vzpomínky na deset i více let stará představení mohly konečně blednout před kapelou, která se konečně vypracovala do pořádné formy a nechybí jí ambice.

Milým detailem se stalo i Simonino zazpívání "Happy Birthday" v Praze usídlené fotografce Iloně Gerasymové (vše nej přeje i musicserver), která vyrostla v profesionálku uznávanou hudebníky nejen u nás, ale i za hranicemi. Ostatně celé evropské turné už absolvovala s řadou kapel a Epica není vrcholem její kariéry. Jde jen o jedno z mnoha známějších jmen.

Úplný vrchol koncertu však nepřišel v jeho závěru, ale zhruba po konci první třetiny, kdy se ve skladbě "Sirens - Of Blood And Water" potkaly na jednom pódiu všechny tři zpěvačky. Nádherný zážitek a moment, kvůli kterému jednoznačně stálo za to se do Fora Karlín vypravit. Nikdy totiž nevíte, kdy a zda vůbec ještě někdy příště dostanete možnost zažít tak vzácnou chvíli. Pořádající agentura Pragokoncert však může slavit už teď. O mnoho lépe už to totiž dopadnout nemohlo.