Dobře, úplně na blind to nebylo. Pokud totiž stejně jako já čtete náš sesterský časopis Full Moon od prvního do posledního písmenka už od počátku jeho existence, pak vám prostě nemohla uniknout skutečnost, že kapela s nezvyklým názvem Godspeed You! Black Emperor existuje. A že je - minimálně podle řady kolegů, kteří do časopisu přispívají - fantastická. Údajně.

Chvalozpěvy na její adresu se v průběhu uplynulých zhruba patnácti let v magazínu nešetřilo, a jelikož kanadští bardi fungují déle, než třeba na stejném místě podobně vzývaní Black Country, New Road, chtěl jsem se podobně jako v říjnu loňského roku v případě druhých jmenovaných taktéž přesvědčit na vlastní kůži, zda je ten hype na místě.

S upřímným zájmem, otevřenou hlavou, bez předsudků a s velkou chutí objevovat jsem tedy vkročil do prostoru ARCHY+, o němž sice noví provozovatelé hovořili v nedávném rozhovoru v témže časopisu v superlativech a lákali na spoustu pozitivních změn, nicméně dopadlo to jako obvykle. Posprejovanými stěnami na záchodech, jejichž úroveň sráží celou snahu zbytečně dolů.

Samotná formace nastoupila na scénu po předskakujícím Kristofu Hahnovi postupně. Od houslistky přes bubeníka, kytaristu a všechny ostatní se s každou další pasáží úvodní písně rozšiřoval zvuk celého souboru a crescendo bobtnalo víc a víc. Trochu jako při koncertech Glena Hansarda, který také velice dobře ví, co je to gradace a jak pracovat se silou bohaté doprovodné kapely.

Rozdíl však tkví v tom, že zatímco irský bard obdobně pracuje i se svým hlasem, post-rockeři fungující už od roku 1994 hlasy nevyužívají. Vše tak stojí a padá na jejich ovládnutí instrumentální hudby, do níž maximálně tu a tam vpletou nějakou puštěnou hlasovou nahrávku, zpěváka ale nemají.

Nemají bohužel ani kvalitního střihače, protože veškeré projekce, které se za záměrně nepříliš nasvícenou partou zjevovaly, byly plné dlouhých, místy až nekonečných záběrů, v nichž se střídaly abstraktní obrazy s padajícím listím, pohledy na prázdnou, mrtvou krajinu, kterou kamera až hypnoticky snímala z jedoucího vlaku, požáry v lese až třeba po padající sníh. A jelikož i samotní muzikanti zůstávali na pódiu takřka statičtí a k publiku nepronesli za celý koncert ani slovo, stávala se ta podívaná pro oči už po chvíli poměrně ubíjející.

A samozřejmě - bezpochyby právě toto bylo záměrem, neboť o Godspeed You! Black Emperor se ví, že svým fanouškům nedávají nic zadarmo a zastávají jednoznačné názory na spoustu věcí. Třeba na sdílení svých skladeb na streamovacích platformách, kde je zkrátka nenajdete. Jejich alba, mezi nimi i to nejnovější, které svým názvem odkazuje na situaci v Pásmu Gazy, si tak musíte pořídit buď fyzicky, nebo si je pouštět v plné délce na YouTube, jako kdyby se psal rok 2010.

Nejsem si už ale tolik jistý, zda bych souhlasil s přístupem, že "posluchač musí trpět, posluchač se musí snažit, posluchač se musí informovat", i v případě tak banální věci, jako je místo konání a uspořádání koncertu. ARCHA+ byla beznadějně vyprodaná a pro řadu přítomných hipsterů a alternativců rozhodně šlo o jednu z hudebních událostí roku, nicméně v sále panovalo takové horko, že pot z čela začal stékat už od prvních minut. A jak zhruba dvouhodinový set pokračoval, stále častěji jsem myslel na to, jaké by to asi bylo, kdyby se při vystoupení dalo sedět.

Celý prostor ostatně naplnili lidé, jejichž věk začínal minimálně číslovkou tři nebo čtyři. A to už jsou léta, kdy o svých zádech víte. A jelikož se bavíme o typu koncertu, při němž zůstává vizuální stránka podružná a záleží především na tom, co slyšíte, nabízelo by se přece umožnit svým fanouškům trochu se uvolnit a vnímat veškerou hudební část naplno. Třeba jako na nedávném koncertě Sigur Rós s orchestrem v Kongresovém centru.

Podobný žánr, podobný zážitek, jen se setupem, který více nahrával tomu, aby z vás ty emoce vymačkal. Protože když vyrážíte na představení ne s tím, že chcete analyzovat jednotlivé písničky, ale jde vám spíše o nasátí atmosféry, o zážitek, který na sebe chcete nechat působit, asi jako když se v lázních oddáte masáži, je fajn, když tomu jde protistrana naproti. Když vám umožní se uvolnit a pak už jen zavřete oči a necháte se třeba i nadchnout. Tak tomu alespoň bylo loni v září.

Ještě jedno porovnání obou kapel se však nabízí. Obě totiž svou tvorbu staví na instrumentálních bouřích a silných emocích, které by ve vašem nitru měly spustit buď přímo depresi, nebo alespoň prostor k hlubšímu zamyšlení. Chvíli, kdy máte své myšlenky jen sami pro sebe a můžete se za silného hudebního doprovodu nimrat ve všech svých bolístkách, vracet se ke starým křivdám a třeba se i vyloženě rochnit v pocitech, které ve všedních dnech nemáte možnost zpracovat a chcete je uvnitř sebe spíše potlačit.

Koncerty obou formací se však liší v tom, že zatímco u nejslavnější islandské skupiny Jónsiho vokál v kombinaci se smyčci přirozeně vede k tomu, že ty slzy ze svých kanálků prostě vytlačíte, u kolegů z Kanady tomu musíte jít víc naproti. A smím-li soudit z prémiového zážitku, který s tímto souborem mám, domnívám se, že u něj platí, že se slzami na krajíčku byste na jeho koncerty měli pokud možno už přicházet.

To znamená nejít na formaci přezdívanou mimo jiné jako God's Pee jen s tím, že máte naposloucháno a nastudováno, ale také že se nacházíte v životní situaci, která nahrává tomu, že na nimrání se sami v sobě a vracení se do bolestných časů máte vyloženě náladu.

A v té situaci já - naštěstí - v daný večer coby stále ještě čerstvý otec nebyl. A tak i když jsem se po nějakém čase přidal k rostoucímu počtu lidí, kteří si sedali na zem, zavírali oči a snažili se soustředit jen na hudbu, vnímal jsem, že ani přes upřímnou snahu prostě momentálně nezažívám situaci, kdy by ta muzika mnou dokázala proplouvat a promlouvat ke mě podobným způsobem, jako jsem to zažil před lety třeba při Slowdive, Explosions In The Sky, Mogwai nebo u zmíněných ostrovanů.

Jsem ale rád, že jsem se na Godspeed You! Black Emperor vypravil, ačkoliv si uvědomuju, že můj zážitek byl ovlivněn mým současným životním rozpoložením, a tak vnímám, že jsem možná ku škodě kapely samotné nezvolil nejlepší načasování. Vděčnost ale cítím nejen proto, že jsem se přesvědčil, že jde bezpochyby o zajímavou sestavu se silnými názory.

Vážím si i toho, že jsem si mohl udělat vlastní názor a jednou za čas sám pro sebe objevit nějaké jméno přesně takovým způsobem, jakým jsem chtěl. A u toho si ho pomyslně odškrtnout z bucket listu a se zájmem vyhlížet, kdy muzikanti přijedou příště. Protože věřím tomu, že pokud to přijde zrovna v době, kdy mi bude mizerně, teprve potom zažiju něco mimořádného.