Když Harry Styles po dvou letech ukončil gigantické "Love On Tour", ocitl se v bodě existenčního zlomu. Místo toho, aby hned začal kout další hitparádové železo, odjel do Itálie vařit, vysedávat v kavárnách a brzy ráno vybíhat na dlouhé tratě. Později v Berlíně, při tréninku na svůj první maraton, už poslouchal v uších demosnímky, ze kterých se postupně stalo dvanáct skladeb jeho čtvrté sólovky.

Zatímco se s oznámením květnové šňůry "Together, Together" strhla u virtuálních pokladen regulérní válka o lístky - doprovázená hlasitou vlnou kritiky jejich značné předraženosti -, Harry Styles už měl v hlavě úplně jiné starosti. Ještě než se začalo řešit, kolik fanoušci zaplatí za to, aby ho viděli třicetkrát v Madison Square Garden nebo se Shaniou Twain v Londýně či v Amsterdamu s Robyn, hledal on sám v berlínských Hansa Studios odpověď na otázku, zda hudbu ještě vůbec miluje, nebo ji dělá jen ze setrvačnosti.

Odvaha experimentovat a vymlátit z fanoušků očekávání přímočarých hitů se propisuje hned do úvodní "Aperture". Ta svou stopáží a rozvolněnou náladou funguje jako start nové éry, i když pro rádia bude pravděpodobně příliš hravá a dlouhá. Harry o ní mluví jako o momentu uvědomění si vlastní chyby, který dává prostoru možnost, aby jím prošlo světlo.

Styles je v těchto polohách mnohem zajímavější; nutí nás vzít do ruky pátrací baterku a ponořit se do pralesa zvukových detailů, které se v produkci vrství s překvapivou pečlivostí. V době, kdy pop často funguje jako rychlé občerstvení, jde o osvěžující změnu jídelníčku.

Fascinujícím momentem se v tomto ohledu stává "Season 2 Weight Loss". Skladba se svou minimalistickou produkcí naprosto vymyká jeho dosavadní tvorbě a sází na nečekaně asketický doprovod. Má sice zvláštně nakažlivý refrén, ale právě ty drobné elektronické nuance a ruchy, které se občas nenápadně protlačí do popředí, z ní dělají kousek k opakovanému objevování.

Podobně dravá je i píseň "Pop", která svou produkční vrstevnatostí připomene novovlnnou energii Duran Duran. Zpěvák se zde nebojí funky baskytar ani subtilních four-on-the-floor beatů, které mají evokovat pocit, že nestojíte na pódiu, ale přímo uprostřed tanečního parketu.

Ostatně i "Dance No More" dokonale shrnuje berlínskou zkušenost - pocit naprosté svobody a bezpečí se slzami v očích. Navíc právě tato skladba svou produkční precizností a groovem zní jako z doby největší slávy Justina Timberlaka.

Pokud však album někde skutečně útočí na první signální, pak v písni "American Girls". Tady Harry na chvíli odložil experimentální plášť a ukázal, že na rádiovou líbivost úplně nezapomněl. Je to v podstatě jediný moment desky s ambicí stát se globálním megahitem - chytrý, drzý a produkčně vypiplaný tak, aby fungoval v autě i na stadionu. Zkrátka onen nezbytný cukr, který pomáhá lépe strávit zbytek této art-popové medicíny.

Paradoxně v nejintimnějších momentech nahrávka občas trochu ztrácí dech. "Coming Up Roses" vznikala původně jako pokus o vánoční píseň, ale nakonec se zvrhla v melancholickou úvahu o tom, že vztah nemusí trvat věčně, aby měl smysl. Hudebně však vedle energičtějších kusů působí poněkud ploše.

Podobně závěrečná "Carla's Song", inspirovaná momentem, kdy jeho kamarádka poprvé objevovala magii desky "Bridge over Troubled Water" od Paula Simona, nabízí silnou myšlenku o investici do hudby, ale méně hudebního tahu.

"Kiss All The Time. Disco, Occasionally" působí jako noc v klubu, která nezačala velkolepě, ale postupně si vás získá. Harry Styles tentokrát neskládal soundtrack pro rozjásaný stadion, ale spíš pro chvíli onoho tichého ranního odchodu domů.

Bude proto nesmírně zajímavé sledovat, jak se mu tuhle křehkou klubovou atmosféru a introvertní experimenty podaří prodat v obřích arénách v New Yorku, Londýně nebo Amsterdamu. Na papíře to vypadá jako risk, ale u Stylese už jsme si zvykli, že i ty nejméně pravděpodobné sázky mu nakonec vycházejí. Ostatně nápovědu nám už nyní může dát čerstvě vydaný snímek na Netflixu "Harry Styles. One Night In Manchester".