"To víte, bývá to těžké, když bookujete koncerty. Nikdy dopředu nevíte, kolik lidí vás bude chtít vidět. Ale je tady strašné horko a vidím, že příště budeme muset zvolit větší prostor," prohlásila zhruba v půli setu rodačka z Frankfurtu a vysloužila si za to první bouřlivý potlesk večera. Šlo o klíčovou myšlenku vztahující se k celému zážitku, neboť rozhodnutí zahrát v Rock Café patrně muselo předcházet spíše opatrnější a konzervativnější přemýšlení o vlastní kariéře.

Ono není divu - průlomovému singlu "No Roots" bude letos deset let a stále platí, že ani s nejnovější deskou "Visions" se jí zatím nepodařilo navázat alespoň z poloviny tak úspěšným singlem. A jak léta plynou, patrně si i sama zpěvačka uvědomuje, že její sláva začne spíše pomalu uvadat, ačkoliv se vytrvalou prací snaží, seč může, aby ten nevyhnutelný konec a zařazení mezi one-hit wondery oddálila, jak to jen půjde.

Pro své aktuální turné tak zvolila klub s kapacitou přibližně šesti stovek lidí, ačkoliv její minulý sólový pražský koncert odzpívala v Paláci Akropolis, kam se vejde o zhruba sto lidí více. Následující předskakování Bastille v Malé sportovní hale o měsíc později v tomto směru nedává smysl brát v potaz.

Střídmé plány ale vzaly za své a Praha se jako vůbec první koncert její aktuální šňůry vyprodala. A to tak moc, že jsme vám na sociálních sítích ani nepřinesli video, neboť byste z prostoru od tamního baru, kde není moc dobře vidět a ještě hůř je tam slyšet, stejně nic neměli. Možná že ji tak příště uvidíme už konečně v Lucerna Music Baru s kapacitou osmi set lidí, protože právě v něm měla původně zpívat už v roce 2022, nakonec ale právě kvůli slabým prodejům přesouvala show do Akropole.

Dost už ale logistických kejklí, které způsobily, že aktuální vystoupení se z pohledu komfortu pro návštěvníky příliš nevydařilo. Naštěstí ale pořád bylo o co stát z toho hudebního a nakonec i lidského hlediska. Dvaatřicetiletá zpěvačka se během večera vyjádřila, že ji aktuální studiovka baví tak moc, že z ní chce hrát co možná nejvíce.

Pokud bychom měli ukázat prstem na skladby, které naživo moc pěkně rozkvetly a mohly by tak sedmičkové album dostat až na tu osmičku, kterou jí udělil náš šéfredaktor (hehe), museli bychom zmínit například skvělým odpichem a bryskním tempem zářící "Ignorance Is Bliss", v jehož videoklipu můžete velice netradičně vidět Škodu Octavii.

Pěkně se ukázala i "Joyriding", kterou Alice složila poté, co zažila krásy přírody na Islandu. Moc hezky vyprávěla i k novince "Jane Street", za jejímž vznikem stojí především její otec.

"Víte, táta je můj největší fanoušek a kritik zároveň. Už jsem ale byla unavená a otrávená z toho, jak mi pořád říká, že mám skládat větší hity a snažit se prosadit v Americe. Já jsem spokojená s tím, jak je to teď, a tak jsem mu jednoho dne musela říct: 'Tati, už dost. To, co mi říkáš, mi nepomáhá, musím si od tebe dát pauzu.' Následně jsme spolu více jak dva měsíce nemluvili," prohlásila otevřeně.

Právě takováto upřímnost a snaha dodat novým skladbám kontext, je tím, co její fanoušky nutí vyrážet na její koncerty znovu a znovu. Když totiž slyšíte třeba toto prohlášení či příběh o strachu ze smrti, který se jí podařilo potlačit až díky studování mexické a indické kultury, o čemž vypráví novinka "Marigold", nebo na starších koncertech třeba povídání o tom, jak ukončila toxický vztah s vydavatelstvím nebo jak se rozcházela s přítelem uprostřed pandemie, získáte si k ní přirozeně větší sympatie, než kdybyste se takto osobní informace dozvěděli z internetu.

Snáze jí pak odpustíte jak určité nepohodlí, tak použitý half-playback s aranžemi a backvokály, které by její doprovodná kapela ve složení bubeník, kytarista a klávesista nebyla schopna naživo reprodukovat. Její středoproudý rádiový pop-rock sice nejspíš k vlastním sólovým koncertům v halách nepovede, ale vystoupení Alice Merton byly odjakživa spíše o malých radostech.

Aktuálně třeba o té, že uprostřed setu pravidelně večer co večer umožní nechat zaznít skladbu dle výběru fanoušků. A na rozdíl od spousty jiných interpretů toto není žádná předem připravená hra, ale opravdová soutěž s dopředu neznámým vyústěním. V Praze se vybíralo z trojice "Why So Serious", "The Other Side" a "Waste My Life". Dle hlasitosti návštěvníků nakonec zvítězila první z nich. Ačkoliv jsme právě tuto píseň slyšeli dosud snad na každém jejím tuzemském vystoupení, nejnovější živé provedení bylo kouzelné v tom, že do něj interpretka nevpletla přednahrané smyčky, a tak jsme ji vůbec poprvé mohli slyšet jen v doprovodu akustické kytary, kláves a bicích. Znělo to krásně.

Stejně jako už tradičně bodující hit "No Roots", při němž vibroval a tleskal do rytmu celý klub a který celý, přibližně osmdesátiminutový set ukončil. Férově je o něm nutné prohlásit, že z pohledu mačkání se mezi lidmi, obrazu i zvuku nebyl z nejpovedenějších, ostatně nezanedbatelné množství lidí z něj odcházelo předčasně ven na vzduch, kdo ale vydržel, mohl si do takřka dekádu skládaného puzzle jménem Alice Merton přidat další cenné dílky.