Do pražské O2 areny se ve čtvrtek večer nesbíhaly jen davy fanoušků. Spíš se sem stahovali účastníci zvláštního hudebního obřadu. Už před halou šlo poznat, že nepůjde o běžný koncertní večer. Nechyběly černé šaty, krajky, korzety, výrazné líčení, někde zbytky květinových věnců, jinde temné symboly. Publikum Florence + The Machine nikdy nebylo anonymní a tady se to potvrdilo beze zbytku.

Uvnitř se tribuny postupně zaplnily tisícovkami lidí. V horních řadách se sice občas objevilo prázdné sedadlo, ale celek působil jako jednolitý, pulzující organismus. Pod pódiem se tísnily hlavy natěšených fanoušků, z nichž mnozí čekali celé hodiny, aby se dostali co nejblíž. Bylo cítit soustředění, zvláštní klid před bouří, šum diskuzí přerušovaný výbuchy smíchu a nervózním přešlapováním.

Večer otevřela britská písničkářka Paris Paloma, jejíž set fungoval jako nečekaně přesná předehra. Minimalistický indie folk, hluboké bubny a výrazný, zemitý hlas vytvořily v obrovské hale až překvapivě intimní atmosféru. Paloma, jedna z nejvýraznějších nových tváří britské alternativní scény, nepůsobila jako klasický support, spíš jako tichá průvodkyně, která publikum pomalu ladí na jinou frekvenci.

Když zazněla skladba "Labour", virální folk‑popová balada o ženské zkušenosti, neviditelné práci a společenských nerovnostech, bylo v aréně téměř hmatatelné ticho. Publikum naslouchalo s neobvyklou pozorností, žádné proudy lidí nemířily k baru, píseň nerušily žádné hlasité hovory. Zpěvačku provázely soustředěné pohledy, občasné přikyvování a dlouhý, upřímný potlesk po každé skladbě. Těšit se na ni můžeme i na letošních Colours of Ostrava.

Po krátké přestavbě se aréna ponořila do tmy. Světla zhasla a z reproduktorů se začalo linout táhlé, ambientní hučení, které se pomalu rozlévalo prostorem a stupňovalo napětí. Pódium zakryla obrovská plachta s kresbami bylin, kořenů a léčivých rostlin, připomínající staré herbáře nebo alchymistické rukopisy. Obrazy působily organicky, téměř živě, jako by se pod látkou něco hýbalo.

A pak přišel výkřik. Nejdřív tlumený, pak zřetelnější. Několikrát se ozval zpoza plachty a pokaždé vyvolal další vlnu netrpělivého očekávání. Když se látka začala pomalu zvedat, arénou projel křik tisíců hlasů. Pod ní stála Florence Welch. Bosá, zahalená do dlouhých černých šatů, s měděnými vlasy padajícími přes ramena. Působila jako zjevení, zároveň křehká i neohrožená. Pryč byla éterická, květinová romantika starších turné. Nová vizuální podoba je temnější, syrovější, až rituální. Florence nepůsobila jako popová hvězda, spíš jako vůdkyně obřadu, kněžka, která přesně ví, co se v následujících dvou hodinách odehraje.

Úvodní píseň "Everybody Scream" okamžitě nastavila tón vystoupení. Mohutné bicí se odrážely od stěn haly, hluboké syntezátorové plochy vibrovaly podlahou a sbor skladbě dodával až filmovou dramatičnost. Zpěvačka se pohybovala po pódiu s neklidem a intenzitou, která nenechala nikoho na pochybách, že dnes večer nepůjde o uhlazený výkon.

Doprovázely ji čtyři tanečnice označované jako Witch Choir - čarodějnický sbor -, jehož choreografie čerpala z rituálních pohybů, folklóru i temného folk‑hororu. V červeném světle se jejich siluety kroutily kolem zpěvačky, někdy připomínaly stíny, jindy démonické průvodkyně. Vizuální stránka koncertu pracovala s ostrými kontrasty světla a tmy. Úzké paprsky reflektorů se zařezávaly do prostoru, zatímco projekce na zadní stěně vytvářely abstraktní obrazce kořenů, větví, kouře a pulzujících tvarů.

Setlist citlivě míchal nový materiál z aktuální desky se staršími hymnickými momenty. Nové písně přinesly temnější rytmus, výraznější syntezátory a místy až industriální energii. Jakmile ale zazněly první tóny "Shake It Out", aréna explodovala. Tisíce lidí zvedly ruce nad hlavu a refrén se proměnil v obrovský, spontánní sbor, který Welch nechala znít bez jediného zásahu.

Jedním z emočně nejsilnějších momentů se stala skladba "Never Let Me Go". Rodačka z Londýna před jejím začátkem otevřeně přiznala, že tento song dlouhé roky odmítala zpívat. Více než na deset let jej prakticky vyřadila z koncertních setlistů. Teprve díky fanouškům k němu postupně našla nový vztah. V O2 areně zazněl v téměř komorní podobě: jen hlas, jemné klávesy a tisíce lidí, kteří místo natáčení zvedli telefony jako drobná světla, aby společně osvětlili prostor.

O nejodlehčenější chvíli se postarala písnička "Buckle". Florence před jejím začátkem publiku přiznala, že dlouho váhala, zda ji vůbec vydat. "Myslela jsem si, že už jsem trochu stará na to psát další song o tom, že mi někdo neodepisuje na zprávy. To přece není roztomilé," smála se. Pak se na chvíli zamyslela a dodala: "A navíc... kdo by mi neodepsal, prosím vás?" Nakonec skladbu pustila několika lidem ze svého okolí, kteří ji přesvědčili, že by ji rozhodně neměla schovávat v šuplíku. "Tak jsem ji vydala. A všichni ji milují. Takže ji asi budu muset zpívat navždy," poznamenala s ironickým úšklebkem. A ještě než zazněl první tón, dodala, že pokaždé, když slyší fanoušky zpívat tuhle píseň společně s ní, všechno najednou dává smysl.

Během celého večera byla Florence v neustálém kontaktu s publikem. Pobíhala po mole, tančila, poskakovala, skláněla se k fanouškům v prvních řadách, brala je za ruce, navazovala oční kontakt. Pár šťastlivců i objala. Opakovaně dávala hale jediný jednoduchý úkol - křičet. Jindy naopak přísně zakázala telefony a čekala, dokud opravdu nezmizely v kapsách. A publikum poslechlo.

Při přídavcích už energie v hale připomínala stadionový chorál. "Dog Days Are Over" samozřejmě nesměla chybět. Rozvlnila tribuny i parket a fanoušci zpívali refrén s intenzitou, která se zdála být schopná otřást konstrukcí areny. Když zazněla závěrečná skladba "And Love", bylo jasné, že tenhle večer nepřipomínal běžnou popovou show. Spíš čarodějnický sabat, kolektivní katarzi, při níž se hudba, těla i emoce slily v jeden celek.

Florence Welch v Praze potvrdila, že není jen zpěvačkou, ale výjimečnou koncertní osobností. Umí vést dav, strhnout ho i utišit. A především vytvořit pocit, že být součástí jejího vystoupení znamená být na chvíli součástí něčeho většího než jen dalšího hudebního večera v kalendáři.