Kdo sleduje kariéru Gorillaz od jejich počátků, mohl pozorovat, jak se Damon Albarn a Jamie Hewlett na debutu po svém vypořádali s fabrikovaným popem a kulturou celebrit tehdejší doby, na "Demon Days" s globální úzkostí po událostech 11. září a na "Plastic Beach" s konzumní společností i environmentálními problémy světa. Dokázali uspořádat party na konci světa ("Humanz"), ale zároveň nabídnout intimní deník z turné ("The Fall").

Damon si z Gorillaz postupně vytvořil prostor, kde může svobodně experimentovat, spolupracovat, s kýmkoli ho napadne, a zároveň se posouvat jako hudebník i jako člověk. V tomto kontextu je potřeba vnímat i jejich nejnovější opus "The Mountain", který patří k nejvíce osobním projektům v historii kapely. Na rozdíl od předchozích alb, kde dominovalo satirické nebo konceptuální vyprávění, zde stojí v popředí skutečné životní zkušenosti jeho tvůrců.

Během práce na desce totiž Damon i Jamie přišli o své otce, kteří zemřeli jen s desetidenním odstupem. Společně se následně vydali na cestu do indického Váránasí, kde Damon rozptýlil ostatky svého otce do řeky Gangy. Tato zkušenost se silně otiskla do emocionálního jádra celé nahrávky.

"The Mountain" tak funguje jako reflexe smrti, smutku, ale i přijetí a proměny - a také jako zamyšlení nad tím, co po nás zůstává. Podle samotných autorů jde navíc o první projekt od "Plastic Beach", kdy mezi nimi znovu vzniklo silné tvůrčí napojení.

Pro posluchače sledující Damonovu tvorbu mimo Gorillaz a Blur nebude překvapením ani výrazný vliv world music (viz například projekt "Mali Music"). V rámci Gorillaz se podobné vlivy objevovaly spíše sporadicky - ať už šlo o spolupráci s kubánskou legendou Ibrahimem Ferrerem na debutu nebo Syrian National Orchestra for Arabic Music na "Plastic Beach".

Na "The Mountain" se však inspirace indickou hudbou promítá mnohem výrazněji. Část alba vznikala přímo v Indii za účasti místních hudebníků a důležitou roli zde hraje i spolupráce s jednou z nejznámějších současných hráček na sitár, Anoushkou Shankar (dcerou Raviho Shankara a sestrou Norah Jones), která se objevuje ve více než polovině skladeb.

Hosté ostatně zůstávají jedním z klíčových prvků gorillazovského světa. Vedle Anoushky Shankar se na novince podíleli například i legendární Sparks, jejichž charakteristický vokální styl dodává skladbě "The Happy Dictator" lehce ironický nádech.

Albarn se navíc rozhodl využít i archivní nahrávky některých dnes již zesnulých spolupracovníků - například Dennise Hoppera, Bobbyho Womacka nebo Proofa z D12, jejichž hlasy se v několika momentech vracejí jako ozvěny minulosti. V kontextu tématu smrti a paměti tak tyto momenty působí překvapivě přirozeně a citlivě.

Přestože se zde zpívá celkem pěti jazyky - vedle angličtiny a hindštiny také španělsky, arabsky a jorubsky -, udržuje si dílo překvapivě soudržnou atmosféru, která podtrhuje jeho introspektivní charakter.

Tracklist otevírá titulní skladba: meditativní a atmosférická kompozice, která nastavuje tón celého počinu - putování, reflexi i duchovní hledání. "The Moon Cave" kombinuje hostující vokály, rapové pasáže a vrstvy elektroniky, čímž vytváří kontrast mezi světlem a temnotou. "Orange County" pak patří k nejpopovějším momentům kolekce s mantrou "nejtěžší je rozloučit se s někým, koho miluješ".

Za skutečný vrchol studiovky považuji "Manifesto". Více než sedmiminutová skladba se pomalu rozvíjí z dubově pulsujícího grooveu do téměř filmové kompozice, ve které se střídá energický rap argentinského Truena s archivním rapem Proofa z D12.

Celé to drží pohromadě hypnotická rytmika a pestrá instrumentace - od sarodu a bansuri přes indickou dechovou sekci až po sborové pasáže. Výsledkem je jeden z těch momentů, kdy se Gorillaz daří propojit hip hop, world music a melancholickou elektroniku do něčeho opravdu velkého a strhujícího.

Závěrečná položka "The Sad God" pak propojuje hlavní motivy řadovky - smutek, víru i hledání smyslu - a uzavírá ji s pocitem smíření.

Pokud má album slabší místo, pak je to právě jeho rozjímavé tempo, které může v některých pasážích působit až příliš kontemplativně. Pro posluchače očekávající výraznější hity nebo okamžité refrény tak může být méně přístupné než některé předchozí nahrávky.

Právě v tom ale zároveň spočívá jeho síla. "The Mountain" nestojí na rychlých singlech, ale spíše na atmosféře, náladě a postupném odkrývání detailů. Damon Albarn a Jamie Hewlett zde dokázali přetavit osobní zkušenosti do hudebně pestrého, emotivního a překvapivě soudržného celku, který patří k nejzajímavějším kapitolám v diskografii Gorillaz. Snad z ní co nejvíce představí na letošním Rock for People, kde patří mezi headlinery.