Adrian Smith, který stojí za spoustou velkých hitů legendárních Iron Maiden, určitě doufal, že se po přestěhování do Malibu bude věnovat spíše svému oblíbenému rybaření nebo že se bude koukat v televizi na zápasy týmu Manchester United, hrát svůj milovaný tenis a nebo se prostě jen starat o tři děti, které má s manželkou Nathalií Dufresne Smith.

Žena, kterou si hudebník vzal už v roce 1988, ale jednoho dne vyrazila do tamního baru, kde se seznámila s Richiem Kotzenem. Slovo dalo slovo a zakrátko se manželky obou kytaristů domlouvaly na společném setkání ve čtyřech. Vzniklo tak opravdové přátelství mezi sousedy, které vedlo k tomu, že oba pánové přibrali do skupiny i Kotzenovu třiačtyřicetiletou manželku, basistku a nyní už i majitelku sólového debutu Julii Lage. Kvarteto zkompletoval bubeník Bruno Valverde známý mimo jiné ze skupiny Angra.

Společné eponymní album nového projektu nazvaného dle ústředních postav Smith/Kotzen vyšlo už v roce 2021 a téměř přesně před rokem, tedy 7. března 2025, jej následoval nástupce nazvaný "Black Light/White Noise". Ten se, mimo jiné, umístil na třetím místě nejdůležitějších nahrávek daného měsíce v našem sesterském časopise Spark a skupina z něj v beznadějně vyprodaném, ba až přímo přeplněném Lucerna Music Baru zahrála hned sedm ukázek.

Ještě předtím však vystoupila na koncertě organizovaném Live Nation už tak trochu tradiční předkapela, pokud jde o podobné žánrové vody, tedy domácí Doctor Victor. Principál Vojta Bureš na pódium už klasicky nastoupil opět ve svém černobílém úboru a kromě soubojů v házení dlouhou hřívou se svým kolegou, basákem Františkem z Děčína, jehož celé jméno se žel na webu kapely neobjevuje, předváděl se svou družinou výborný hard rock.

Kdo někdy četl rozhovor s frontmanem formace, který kromě vlastní sestavy hraje i ve Wanastovkách, dobře ví, jaký hudební nerd Bureš je a jak má nastudovanou historii rockové hudby. Sám z ní ostatně ve velkém čerpá. A když při koncertě oznámil, že nedávno s kapelou natáčeli v legendárním studiu Abbey Road nebo že vlastní koncert v Lucerna Music Baru naplánovali na 18. září, protože to je den, kdy zemřel Jimi Hendrix, nemohlo to příznivce skupiny překvapit. Takto oni prostě fungují a je moc dobře, že u nás takové trio máme.

Ale zpátky k tomu vyprodanému sálu. Nebývá to totiž zvykem, ale už při setu předkapely startující krátce před osmou večerní byl Lucerna Music Bar narvaný k prasknutí. A tak - i když jste přišli v podstatě včas - museli jste vzít zavděk místem, z nějž jste na pódium něco málo viděli sotva občas. Že byste si ale vybrali, kde budete stát, nebo po klubu dokonce pendlovali ve snaze zachytit ideální místo? Nemyslitelné. Škoda, že se koncert nekonal ve větším prostoru.

Publikum tvořili z více jak 95 % muži, nejčastěji se čtyřmi či pěti křížky na krku, nadto ještě mnohdy i kytaristé - protože právě o tomto nástroji je hudba ústřední dvojice především. Pokud bychom chtěli formaci něco vytýkat, pak snad jen vokální schopnosti obou pánů.

Zpěváci to jsou oba solidní a za celý večer ani jeden z nich vyloženě nezaváhal, nicméně chceme-li se bavit o hard rocku s příměsí blues tradičního střihu a hledáme-li srovnatelnou, pokud ne rovnou lepší konkurenci, nabízí se například Alter Bridge. V nich podobně kouzelný kytarový zážitek tvoří Mark Tremonti, korunu tomu ale nasazuje čtyřoktávový vokál Mylese Kennedyho. Ale to už jde spíše o nějaké hledání much a zasazování relativně nově vzniklé skupiny do kontextu tvrděrockové scény než nějaká velká výtka.

Podstata večera spočívala spíše v jedinečném spojení dvou velice nadprůměrných muzikantů, jejichž skladby často atakovaly pětiminutovou hranici, a nádherné souhře mezi nimi. Nemuseli si totiž mezi sebou říkat vůbec nic. A posluchači tak jen mohli vnímat uchu lahodící tóny a občasná sóla, které ale nepřecházela v bezbřehou kytarovou onanii, ale vždy se zase bezpečně vracely na své místo, aby sloužily samotné písničce.

Vypíchnutí zaslouží například skladba "Hate And Love", v níž oba klíčoví muzikanti ukázali své silné stránky. Skvěle se také zapsala píseň "Darkside", která podle Adriana Smithe pojednává o tom, že láska může někdy člověka dovést až na scestí.

V přídavku nakonec oba pánové dali nadšeným divákům ochutnat ze svých slavnějších období. A i když třeba běžný čtenář musicserveru nemusí nutně okamžitě dle názvu skladby "You Can't Save Me" hned vědět, o jaký song jde, jakmile si jej pustí, nejspíš se velmi rychle chytne. A také mu bude jasné, odkud že to vlastně kořeny kytarového hrdiny mnoha dalších hudebníků včetně třeba Karola Komendy vlastně pocházejí.

Večírek stavící na kvalitní rockové muzice pro fajnšmekry se tak ve Vodičkově ulici jednoznačně vydařil. Příště snad však dvojici kytarových virtuózů pořadatelé pozvou do většího sálu.