Páté album se jmenovalo "Láska" (a předcházelo mu "Štěstí" a "Dobro"), to nové dostalo název "Ulož tmu". Je tento posun od vztahové intimity a pozitivity k širší společenské tísni přirozeným důsledkem doby?

Asi ano. Většina mých textů nevzniká tak, že bych si předem určil, jakým půjdu směrem. Rád si zapisuju krátký verše, zajímavý slovní spojení, který mě napadaj nejčastěji při procházkách venku, historky od vedlejšího stolu, z černých sanitek, útržky snů uprostřed noci. Některý z těch střípků nevyhnutelně akcentujou i tíživý témata týhle doby. Když zrovna tyhle střípky polepím k sobě a snažím se je aplikovat na nějakou dynamičtější hudbu, přirozeně pak vznikne nasraný talíř.

Nauzea Orchestra, respektive její vznik, se pojí s divadlem. Do jaké míry se toto do vaší tvorby propsalo?

Dříve jsem motivy ze scénický hudby recykloval častěji. Bylo mi líto utopit je nerozvinutý jen v divadelním představení a nechat je zajít s derniérou. Když měly písňový potenciál a vhodnou Nauzea náladu, nabídnul jsem je kapele. Dneska už se tak děje minimálně, nicméně v malý míře stále.

Od electroclashových začátků s německými pseudonymy jste urazili dlouhou cestu. Jak dnes, s odstupem, vnímáte svou původní stylizaci?

S úsměvem a nostalgií, pro mě to byla krásná životní etapa plná energie a divokých snů. Byla to taková role rockenrolový hvězdy, do který jsem se ještě tenkrát přepínal poměrně snadno. Asi to souvisí s naším tehdejším hudebním humorem, který byl tou dobou dost přepálený, ale dodával odvahu. Důležitější byl opasek s kovovými hroty než hudba samotná. Proč ne, nicméně časem se taková veselá vyprázdněnost musí nezadržitelně zajíst a vznikne potřeba vyrobit něco skutečnějšího.

Proces vzniku "Ulož tmu" začal pětidenním soustředěním v Tašově. Jak se mění dynamika kapely a vznik nápadů, když se ocitnete mimo městský hluk, v sevřeném mikrosvětě?

Já osobně mám tyhle chvíle moc rád, proces tvorby u nás nevypadá asi jako u většiny kapel, songy nevznikaj ve zkušebně, ale doma. Neztrácíme tak čas zbytečným tápáním. Do zkušebny nebo na soustředění pak přicházíme v podstatě s hotovým songem. Na místě se ale společným hraním teprve ukáže jeho energie, řešíme zvuk, dynamiku, případně nějaký změny v aranžích. Radost. Nikdo nikam nespěchá, vlastně ani není kam jít, po večerech plápolá oheň. Čtvrtý den se poperem a jedem domů.

Nahrávku mixoval Ondřej Ježek. Jak se vám s touto výraznou osobností spolupracuje? Co výslednému dílu dal?

S Ondřejem se spolupracuje výborně. Přináší další úhly pohledu. Jeho rad si vážím, i když střetům se nevyhneme, jsou ale produktivní, většinou. Výborně se doplňujem, tam, kde my už neslyšíme, on slyší, občas i naopak. Jeho studio je krásný analogový vetešnictví. Na desce "Štěstí" nám hostuje na pilu, na "Lásce" práská bičem a na "Ulož tmu" tříská do ešusu.

Na nové řadovce vám hostují Tomáš Procházka z B4, jehož hlas zní v singlu "Utíkej", a violoncellista Jiří Šedivec. Proč právě oni? A máte někoho, koho byste na desce chtěli, ale zatím to nevyšlo?

Na Tomáše jsem si vzpomněl ve chvíli, kdy jsem se snažil nazpívat sám sobě druhý hlas o oktávu níž a znělo to dost marně. Takže vyvstala otázka, kdo má nejzvučnější bas v republice. Pavel Bobek už je po smrti, a tak přišel na řadu Tomáš. Stěžoval si, že to H už je na něj taky moc, ale podle mě to dal skvěle.

No a Jirka Šedivec, náš Ogárek, už s námi odehrál spoustu koncertů a snad i odehraje. Časový indispozice a život v dalekých Bílých Karpatech ale neumožňují, aby byl stálým členem, zůstává proto alespoň častým hostem. Nevybavuju si, že bychom někdy toužili po nějakým hostovi a nevyšlo to. I když, jeden čas z nějakýho zvrhlýho popudu navrhovali David s Ivem oslovit Michala Penka. Naštěstí jsem jim to rozmluvil.

Řada písní na novince opouští tradiční formu sloka - refrén. Přišlo vám to svazující? Nebo co vám volnější forma a práce s gradací přináší, respektive nabízí?

Minimalistická skladba a gradace vrstvením jsou pro spoustu našich songů typický už od počátku. Mě osobně dokáže taková skladba, jak posluchačsky, tak hráčsky, vtáhnout mnohem víc než rušivě vytrhující návraty k refrénům. Ale ani tuhle tradičnější formu nezavrhuju, dovoluje zase jinou, razantnější hru s dynamikou.

Jakou roli ve vašich textech mají skutečné osobnosti? Na albu "Ulož tmu" se potkávají Václav Havel, Franz Kafka, Milena Jesenská…

Tyhle popkulturní odkazy slouží spíš jako dotváření obrazů z již zmíněných střípků historek či zážitků než jako nutná pocta těmto osobnostem, jakkoli si jich vážím. Spíš karikatura Elvise Presleyho na důchodcovské zábavě u jezera v Dolních Rakousech. Ferdinand Vaněk a příběh blahopřání Václavu Havlovi do vězení skrz inzerci v Rudým právu jakožto projev malý revolty. Burroughs a jeho tragická nehoda při hře na Viléma Tella. Zpráva od Iva, že právě sedí v restauraci v Českých Velenicích, kde se setkali Kafka s Jesenskou, která mě zastihla v majáku na Rujaně atd.

Název "Ulož tmu" naznačuje potřebu věci odložit, aby se daly přežít. Jak se vy zbavujete temnoty ve svém životě?

Na mě zaručeně fungujou tradiční terapeutický metody. Procházka lesem, plivání z mostu, lisování hřebíků na kolejích, sobotní televizní pořad "Peče celá země".

Motiv útěku se na nahrávce vrací v mnoha podobách. Je pro vás vnitřní eskapismus v dnešním světě nutností k přežití, nebo pastí, která nás izoluje od reality?

Nevím, jestli je útěk do snových myšlenkových světů nutností, udržet si ale schopnost před nárazem nafouknout matračku považuju celkem za zdravý. Na občasný izolaci od tíživý reality nevidím nic špatnýho, určitě bych to nevnímal jako past. I když asi chápu, jak to myslíš. Uvelebení se jenom v realitě takový, jaká nám vyhovuje, je samozřejmě nebezpečný.

V písni "Macabre" se objevuje obraz "vypírání hlavy s bavlnou na čtyřicet". Jak moc je pro vás proces psaní textů o čištění vlastní paměti od balastu každodennosti?

Vybral jsi zrovna úryvek jedinýho textu, který jsem nepsal já. Nicméně nemám pocit, že psaní textů je pro mě potřeba se něčeho zbavit. Spíš naopak, ale obávám se, že ani tahle činnost mi balast každodennosti z hlavy nevytlačí, možná překryje, ale nevytlačí.

Jak je v současné době těžké si v tvorbě udržet nadhled a nesklouznout k cynismu?

Je to těžký, obávám se, že mně to tam občas sklouzne, nebo to tak může působit. Některý dnešní témata se těžko zapracovávaj bez zloby. Za cynika se ale nepovažuju, jen je pro mě disciplína veřejnýho sebeprožívání příliš náročná, preferuju pláč v ústraní.

Napadá vás nějaké poselství, které by si měli posluchači z "Ulož tmu" odnést?

Buďme na sebe hodní.

Odložili jste na této studiovce temnotu? Povedlo se to? Znamená to, že příští album Nauzea Orchestra bude optimisticky sluníčkové?

Nevyhnutelně.