Když se řekne Barry Adamson, většině posluchačů se vybaví temné basové linky raných let souboru Nick Cave & The Bad Seeds. Byl u toho, na začátku, v nejdivočejší fázi Bad Seeds, a to na prvních čtyřech albech. Jenže zatímco Cave se postupně stal kazatelem svých někdy temných, jindy prosvětlených a nadějeplných písní, Adamsona víc než kazatelna lákalo plátno a projektor. Z kapely odešel poměrně brzy a vydal se vlastní cestou, cestou filmové hudby, imaginárních soundtracků a sofistikovaného noiru.

Cave na něj nedávno s nadhledem vzpomínal na svém blogu The Red Hand Files. Popisoval, jak s Bad Seeds vyrazil na turné, které bylo fyzicky i psychicky vyčerpávající, a jak mu v jeho průběhu Adamson jednoduše napsal, že ho to vlastně nebaví a že odchází.

V Caveově podání je to historka lehce absurdní a zároveň pochopitelná - Barry byl vždycky sólista, i když stál vzadu s baskytarou. Ale i tak vznikla třeba krásná skladba "The Sweetest Embrace", kterou na jeho desku "Oedipus Schmoedipus" z roku 1996 nazpíval právě dávný parťák Nick.

A právě sólová dráha z něj udělala jednoho z velmi zajímavých britských hudebníků posledních dekád. Jeho alba jako "Moss Side Story" nebo zmiňované "Oedipus Schmoedipus" nebo moje obzvlášť oblíbené "The King of Nothing Hill" byla v podstatě soundtracky k neexistujícím filmům, plné dechů, napětí, ironie a městské dekadence.

Není tedy náhoda, že se postupně etabloval jako autor skutečných filmových partitur. Spolupracoval mimo jiné na hudbě ke snímku "Lost Highway", kde jeho temná, jazzem nasáklá estetika přirozeně zapadla do lynchovského světa nočních dálnic a rozdvojených identit.

Novinka "Scala!!!" vyšla jako soundtrack ke stejnojmennému dokumentárnímu filmu z roku 2023, který mapuje legendární londýnské kino Scala. Místo, kde se v osmdesátých letech potkávali punkeři, milovníci filmu, outsideři i budoucí filmaři. Scala nebyla jen kinem, byla útočištěm, laboratoří, ale i provokací. Promítaly se zde zakázané, bizarní i kultovní snímky, od queer přes klasiku až po evropský art.

Adamsonova hudba k tomuto dokumentu je přesně tím, čím má být: poctou prostoru, kde se realita mísila s filmovou iluzí. Deska má fantastickou noirovou atmosféru - temnou, ale ne těžkopádnou. Krátké, nápadité tracky fungují jako drobné filmové scény - tu se ozve dusavý rytmus evokující noční Soho, jinde zase melancholický motiv, který by mohl doprovázet záběr na prázdné plátno po půlnoční projekci.

Autor pracuje s aranžérskou zkratkou. Nepotřebuje rozvíjet motiv pět minut - stačí mu minuty dvě. V několika tazích vytvoří náladu, naznačí příběh a nechá posluchače, aby si zbytek domyslel. Dělá to se zkušeností skladatele soundtracků. Jeho hudba je silně obrazotvorná, pracuje s tichem, s napětím, s drobnými detaily. A přesto, nebo právě proto, funguje i bez obrazu. I když člověk film neviděl, je radost to poslouchat.

"Scala!!!" představuje precizní práci tvůrce, který ví, jak budovat atmosféru. Adamson tu znovu potvrzuje, že je mistrem moderního noiru. Hudebníkem, který dokáže spojit jazzovou tradici, filmovou imaginaci a lehce ironický odstup do kompaktního, svébytného světa. A možná právě proto mu nikdy nesedělo být jen členem kapely. Barry Adamson vždycky slyšel filmy tam, kde ostatní slyšeli jen písně.