Clawfinger patří k průkopníkům evropského rap-metalu a crossoveru první poloviny devadesátých let. Od debutu "Deaf Dumb Blind" z roku 1993 si vybudovali pověst kapely, která kombinuje tvrdé riffy s rapovaným vokálem Zaka Tella, nezaměnitelným houpavým rytmem a nekompromisně sociálně-politickými texty. O to větší očekávání provázala vydání novinky "Before We All Die", která přichází po osmnáctileté pauze od předchozí studiovky "Life Will Kill You".

Dlouhé čekání navozovalo otázku, zda půjde jen o nostalgický návrat ke zvuku devadesátek, nebo o skutečně aktuální výpověď. Album tematicky míří na současnou společnost posedlou médii, strachem, polarizací a politickými manipulacemi - tedy na témata, která Clawfinger v minulosti otevírali, jen je aktualizovali pro současnou dobu.

Hudebně je deska překvapivě sebevědomá. Úvodní "Scum" okamžitě nabízí ostrý riff, úderný groove a Tellův typicky sarkastický projev. Fanoušci uskupení v ní najdou odkaz na skvělou nahrávku "A Whole Lot of Nothing" z roku 1995.

"Big Brother" zase rozvíjí paranoiu vůči systému - skladba stojí na jednoduchém, téměř minimalistickém motivu, který nechává vyniknout pro formaci tolik typický, společensky kritický text. Kombinace jednoduchých rytmů, melodií a kousavých frází tak zůstala v rukopisu této party i po mnoha letech.

Pecka "Ball & Chain" funguje jako koncertní jistota - refrén je přímočarý, rytmus nakažlivý a song připomene, proč mnozí Clawfinger často stavěli po bok amerických jmen jako Rage Against The Machine, byť bez jejich funkové a kytarové hravosti.

Vprostřed tracklistu se dostavuje lehká autorská únava, kdy se zdá, že kapela až příliš spoléhá na osvědčený model sloka–refrén s identickým rytmem. Naštěstí slabších momentů nenajdeme mnoho a mísí se zde se zábavnými motivy, jako v případě redneck aranže v "A Fucking Disgrace" nebo v kousku "Going Down (Like Titanic)" evokujicím legendární House Of Pain.

Ve srovnání s předchozí "Life Will Kill You" působí novinka sevřeněji a méně experimentálně. Nepřináší revoluci v rámci žánru jako kdysi debut, ale nejde ani o pouhou recyklaci minulosti. Pokud jejich první řadovky zněly jako výkřik mladé generace proti establishmentu, aktuální počin představuje spíše ironický komentář zkušených pozorovatelů, kteří už vědí, že systém jen tak nezmění - ale přesto mají potřebu na něj znovu a znovu ukazovat prstem.

Výsledkem je silný comeback, který sice nepřepisuje historii skupiny, ale důstojně ji rozšiřuje a potvrzuje, že Clawfinger mají i po téměř dvou dekádách tvůrčí přestávky co říct.