Deska vznikala na chalupě. Je tedy chalupářská?

Aleš: Je to chalupářská deska, proto se jmenuje "Chunta".

Marek: Na vizuálu se objevuje chalupa, protože se to točilo v Jimramově u Martina na chalupě. Petr napsal přímo text "Belcrediové". Během těch tří dní jsme šli jednou na procházku, a to k hrobce Belcrediových (vlastnili Jimramov - pozn. aut.), takže chalupa se do toho otiskla.

Aleš: Tam se míchá devadesátkové vybavení s naplavenými věcmi. My s Květy jsme tam jezdili dlouhá léta na soustředění. Máme to tam rádi, jak je to ospalý městys a zároveň to tam působí velmi útulně.

Petr: Spali a spali (odkaz na Karafiátovy "Broučky" ze závěrečné skladby, pozn. autorky).

Jak vlastně k vašemu spojení došlo?

Marek: Potkáváme se léta. S Hm… jsme často s Květy hrávali. Sešli jsme se i v rámci křtu předchozí desky spolupráce Martina s Petrem. To byl takový happening se spoustou muzikantů, tam jsme se viděli. Pak Martin navrhl, ať to zkusíme takhle ve čtyřech. Nadhodil termín s tím, že se zavřeme na chalupě a něco uděláme.

Nebylo jasné, že půjde o nahrávání. Bylo to velmi inspirativní, takové tvůrčí prázdniny. Neexistoval jiný tlak než průzkum - jako když je člověk ve škole a nemusí nic splňovat. Má všechny věci k tomu, aby mohl vytvářet, ale nikdo ho nehodnotí.

Petr: S plnou vážností si zablbnout.

Všichni jste výrazné osobnosti. Netříštila se při tvorbě vaše ega?

Marek: Nakonec to editoval Martin, tomu jsme nechali nejvíc prostoru. Všichni s tím počítali.

Aleš: Nejkrásnější na tom je, že tři dny hraješ, bavíš se a pak to celé pustíš z hlavy. A čekáš, co z toho vyleze. Pak ti to Martin pustí.

Marek: S Martinem jsme se střídali na basu a pak jsme při poslechu nevěděli, kdo co zrovna hrál. V jedné písničce hraje Aleš na Petrovu buzuki a Petr na synťáky.

Petr: Já jako amatér jsem na vaše nástroje nesahal.

Aleš: Jako když jsi na party a pak ti druhý den lidi vyprávějí, cos tam dělal. Tady je to stejné.

Petr: To byla čirá euforie bez podpůrných prostředků.

Martin je hlavou projektu. Co role vás ostatních?

Marek: Naše role jsou celkem rovnocenné - prostě spolu vytváříme hudbu. Martin setkání inicioval a následnou masu hudební euforie smíchal, ale "Chunta" je čtyřhlavá bytost.

Nechtěli jste kapelu nějak pojmenovat?

Aleš: Původně jsme se měli jmenovat právě Chunta, ale pak jsme se na můj protest rozhodli, že se to bude jmenovat Kyšperský-Pilgr-Doubrava-Nikl. Je to čistě pragmatické. Vydáváme toho tolik, že by to vůbec nikdo neposlouchal, nepochopil by, že jsme to my. Vnitřně se cítíme jako Chunta, ale nemůžeme tomu tak říkat.

Vzdali jste se vědomě modelu lídra. Nedělalo by to dobrotu?

Marek: My si právě všichni užíváme, že jde o seskupení čtyř lidí a že se zpěváci střídají. Mně třeba velmi vyhovuje, že chvíli zpívám a pak doprovázím. Je to pestré jak pro posluchače, tak pro nás.

Petr: Díky prorůstání invencí pro mě tvorba s dalšími spoluhráči ve své vzájemnosti funguje jako zázračná alchymie.

Cítíte se jako superkapela, jak se často označuje seskupení složené z osvědčených tváří?

Marek: Cítíme se jako na třídním srazu několika škol. To super je na tom to, že každý máme za sebou dlouhý vývoj, kdy děláme umění, každý tam vnášíme svoje. Necítím, že bychom potřebovali obrovskou záři reflektorů, protože jsme zjistili, že koncertní podoba je poměrně tichá, že to není moc nahlas, proto tomu sluší klubové prostory. Necítíme se jako superkapela, ale jako super setkání.

Aleš: Přijde mi, že je to pro člověka, který má rád Květy a řekne si, že si poslechne dvě písničky. A pak má toho hlasu Kyšperského dost, poslechne si Nikla a po dvou písních je toho zase dost. Ale jak se tam střídají zpěváci, kteří se do toho rukopisně i melodicky propisují, přináší to unikátní pestrost.

Platí, že autorem skladby je vždy ten, kdo ji zpívá?

Aleš: Ne. Propisují se tam různé rukopisy.

Petr: V jedné písni jsem místo zpěvu na Martinův návrh použil recitativ. To se mi zalíbilo. Sám bych to takhle neudělal.

Marek: Nazpíval jsem písničku, ke které napsal Petr text. Pak jsem zpíval jeho text, ale nešlo mi to. Teprve když to nazpíval Petr se mnou, znělo to líp. Pak tam zaimprovizoval další text, takže se to tam hezky otáčí. To je to zábavné. Není to tak, že člověk zazpívá písničku a zbytek ho doprovodí.

V rámci koncertu to tak bývá: na konci zahrajeme písničku Květů, Péti, Hm… a zbytek kapely kouká, doprovází a užívá si to jako fanoušek na karaoke. Přímo v Chuntě je to hodně prorostlé. Já jsem třeba nenapsal žádný text, mám tam jen jednu takovou větičku - "Když ti na kotník spadne dům". Mně vyplavala jen taková blbost a Martin to dopsal. Mozek u toho nepracoval, to je zásadní - nechat to na volnoběh a pak se na to podívat s rozumem až při editaci.

Hudebně jste také vsadili na pestrost a slyšíme třeba i mluvená slova ze studia. Nechali jste je tam schválně pro odlehčení a vystihnutí atmosféry?

Aleš: Takzvané zcizováky - věci, které vzniknou při chybě, při střihu. Některé věci jsme stříhali rovnou, do toho jsme nahráli refrén. Chybně jsem to střihl, nevymazal stopu, kde se třeba Marek smál. A tím vznikl úplně nejlepší přechod z refrénu na sloku. Když bychom to chtěli vymyslet, nevyjde to. To jsou díla náhody, která ti v danou chvíli přijdou skvělá.

Marek podle tiskovky prohlásil: "Je to ryzí radost ze společné tvorby. Tvorba jako výzkum toho, jakými různými způsoby lze píseň vytvořit." Jakými způsoby jste písně tvořili?

Marek: Neměli jsme žádná očekávání, jako nemáme kapelní historii. Tady jsme navazovali sami na sebe. Očekávání byla zábava - a to se taky naplnilo. Dali jsme si zadání - třeba sled akordů, které jsme prozkoumávali podle toho, jaké použijeme nástroje, že se třeba dlouho nehrálo na banjo... Nápady přicházely spontánně. První den vzniklo absurdní množství podkladů, ze kterých vznikly písničky jen tím, že jsme si řekli, že to bude takové.

V songu "Křídla pávů" se zpívá, že inženýři to zvládnou... Album je plné zvuků, páva jste nechtěli napodobit?

Marek: Nenapadlo nás to, ale můžeš nám ho přijít udělat.

Jaké všechny nástroje tam můžeme slyšet, kromě těch základních?

Marek: Dudy, flétničky, Petr má autoharfu, waterphone - dělá to velrybí zvuky a dozvuky.

Petr: Pro mě už jsou tradiční.

Aleš: Péťa si z toho udělá kancelář, kdy si rozloží svoje věcičky.

Komu v písni "Supraphone" patří ty ženské hlasy?

Aleš: Vždy, když u Martina natáčí desku nějaká holka, tak ji zneužije.

Marek: A pak kromě toho, že ji zneužije, tam i zpívá. (smích)

Petr: Aspoň je to genderově vyváženější.

Čeká nás i pokračování desky, nebo se jedná o jednorázovou záležitost?

Aleš: Necháváme to otevřené. Teď promýšlíme, jak to zahrát. Pokud bychom se rozhodli pro pokračování, chtěli bychom ho udělat jinak, ne jen recyklovat, co už jsme jednou zažili.

Každý z vás má přitom dost vlastních projektů.

Aleš: Což není samo o sobě problém, ale musí se to vymyslet tak, aby to bylo funkčně nastavené.

Petr: Mám výhodu, že nemusím řešit jen hudbu, odstoupím, napíšu knihu, ilustruju.

Marek: Já taky, ale jsem v tom hodně namočený. Plánování nemáme tak dlouhé. Opravdu se řeší ten následující krok.

Aleš: S kapelou plánuješ tak rok dopředu. Tady nevíme, co bude, a to je osvobozující.

Jak vás tohle uskupení posunulo, co jste o sobě zjistili nového?

Marek: Zjistili jsme, jak jsme staří. (smích)

Petr: Mně se strašně dobře dělá s mladými. Jsou otevření.

Aleš: Tohle nebyl LARP, kde si sáhneš na dno a něco o sobě zjistíš. To většinou zjistíš, když jsi v nekomfortu, tohle cíl nebyl. Byla to spíš umělecká kolaborace. Hezky se tím vyplní období mezi řadovými deskami mateřské kapely, kdy člověk zabrousí trochu do jiných vod.

Proč se vlastně Martin neúčastní rozhovoru?

Aleš: Má nemocnou kočku Mikešku, která už jedno období vypadala, že umře, ale pak byla u veterináře. Nežrala asi týden, dali jí ultimátum - buď se najíš, nebo tě uspíme. Podívala se na něj a začala žrát. Takže se zachránila, akorát že jí je sedmnáct a doma dělá nepořádek. Je to symbolické - na albu má svou píseň ("Mikeša a prsten Niebelungův"). Popisuje zrovna to období, kdy dostala to ultimátum.

Petr: Zároveň jde o důkaz, jak má Martin správně nastavené priority.

Kočky měly hlavní slovo, že? Třeba v "Moaré", kde se zpívá: "Přeď, Mourku."

Petr: Říkám tam Mourku, ale je to efekt vrstvení moaré. S kočkou to nemělo nic společného. Ale pokud ji tam vidíte, nechám to na vás. Pro mě je důležité, že není nutné, aby tomu rozuměli všichni stejně. Mourka chápu jako někoho, kdo mi pomůže vytvořit druhou vrstvu. Takže pro mě jsou ti tři zbylí mourci, pak vznikne zázrak, který si jeden neudělá.

A jak to bylo s "Kurýrem"?

Petr: Přijel jsem do Brna k Martinovi dozpívat nějaké písničky. Říkal jsem mu tuto historku, kterou jsem mu zabrblal, a on na to, že to nahrajeme. Jednalo se o sen z předešlého dne. Bydlím v Nerudovce, kde je velký sešup z kopce, kolikrát tam jede Bolt. Zdálo se mi, jak mě narval do své tašky.

Jako první singl jste vydali "Cit". Při jaké emoci se vám spouští proud kreativity a tvoření?

Aleš: Aby mohl být člověk kreativní ve skupině lidí, musí se cítit v pohodě a v bezpečí. Prostě nesmí se bát nabízet, co ho napadá.

Petr: Není to tak, že bych si sedl a psal. Prostě žiju, přijímám skutečnost, něco se mihne, napadne mě to a zaznamenám to.

Marek: Kreativita není o tom, že tě něco napadá, ale že ladíš anténu, a když máš dobře naladěno, sype to.

Petr: Ti, co něco zajímavého udělali, měli výjimečnou všímavost, byli pořád nastražení a žili přítomností.