Forum Karlín umí být monumentální a tvrdý prostor, který si říká o hlasitost a přímý tah na branku. Tentokrát však působil, jako by ho někdo obalil průsvitnou látkou: hrany zjemněly, světlo se přestalo předvádět a začalo kreslit. Čekání v sále nemělo podobu nervózního šumu, spíš jemného šelestu, jako když se o sebe otírají sukně, krajka a satén.

A přesně to se dělo. Fanoušci přišli v éterických outfitech, v šatech a volánech, s mašlemi, třpytem, měkkými texturami. Nešlo o převlek, ale o společný jazyk. Fanoušci se z publika proměnili v druhou scénu, v živé pozadí, které samo o sobě působilo lehce avantgardně.

Support Sunday (1994) jsem bohužel nestihla, takže hudební večer pro mne začal rovnou nástupem headlinerek. A možná právě díky tomu byl vstup tak ostrý, ale přitom křehký. Žádná předehra, jen okamžité přepnutí reality do jejich světa. Náhle se změnil rytmus času. Najednou nebylo potřeba někam dobíhat, stačilo zůstat stát, dívat se a nechat hudbu, aby si mě našla sama.

Na pódiu stála pětice The Last Dinner Party, která funguje jako soubor, ne jako souboj osobností. Abigail Morris drží roli frontmanky s přirozenou autoritou, která nepotřebuje přetlačit prostor, neboť jej otvírá a vede, jako by vyprávěla příběh gestem stejně jistě jako hlasem. Georgia Davies ukotvuje celek basou, pevnou, sytou, trpělivou.

Lizzie Mayland propojuje kytaru a vokály do švu, který drží tvar i ve chvílích, kdy se aranžmá rozplývá do mlhy. Emily Roberts přidává kytarovou průraznost i další barvy, díky nimž jejich zvuk není jen hezky barokní, ale také živý a ostrý tam, kde je třeba. Aurora Nishevci staví klávesami a vícehlasy éterické patro, které mění velký sál v komorní prostor.

Vizuální stránka nepůsobila jako dekorace navíc, ale jako další vrstva hudby. Scénu rámovaly závěsy evokující rozhrnutou oponu, nechyběl výrazný zvon a další prvky, které podtrhovaly teatrálnost bez křeče. Výsledek nepůsobil pompézně, spíš přesně, jako když víte, že každý detail má význam, a proto ho nikdo nemusí zdůrazňovat. Avantgarda tu nebyla chladná, baroko nebylo těžké. Obě polohy se potkaly v něčem zvláštně lehkém.

Úvod patřil "Agnus Dei", skladbě, která funguje jako otevření dveří do chrámu, jen místo kadidla přichází světelný opar a místo kázání pomalu narůstající melodie. V těch prvních minutách se dalo krásně vidět, jak se publikum umí přeladit. Žádné tlačení, žádné přerušování, jen soustředění. Morris se pohybovala s jistotou, která působí samozřejmě - chvíli tanečně, chvíli téměř herecky, a přitom stačilo málo, aby se sál ztišil ještě víc.

Postupem večera se hudba přelévala mezi dramatem a jemností, mezi rockovou energií a sborovou vzdušností. Tento repertoár staví na kontrastu: to, co zní na nahrávkách stylově, naživo dýchá a mění barvy podle světla. V jedné chvíli máte pocit, že se díváte na scénu z historického obrazu, v další vás zaskočí současná ostrost, skoro ironická. A přesto nic nepůsobí jako koláž, spíš jako jeden obraz, který se pouze přemalovává.

Když později zazněla "Burn Alive", změnila se teplota v sále. Najednou se v tom éteru objevilo víc ohně: rytmus se opřel o podlahu, kytary přitvrdily a celek získal ostřejší obrys. Nebyla to agrese, ale dramatický záběr kamerou, která se přiblíží tak těsně, že vidíte i strukturu látky. Publikum reagovalo okamžitě. Ne chaosem, ale napětím, které se dá téměř nahmatat.

"Sail Away" pak přinesla úlevu a proud nové energie. Po žhavějším momentu přišlo ochlazení a jemná melancholie. V těchto pasážích vyniklo, jak moc kapela stojí na souhře. Vokály se skládaly do vícehlasů, které nepůsobily jako ozdoba, ale jako nosná konstrukce emocí. Lidé v sále se nehýbali divoce. Nepatrně se vlnili, jako když se pohupuje závěs v průvanu. A to je někdy silnější než tisíc zvednutých rukou.

"My Lady of Mercy" patřila k vrcholům, protože spojila opulentní náladu s lidskou křehkostí. Znělo to bohatě, vrstveně, přesto s prostorem pro detail, jako šperk, který se nemusí blyštit pořád, aby byl cenný. V této skladbě se krásně ukázalo, že jejich teatrálnost není přehrávání, ale forma vyprávění. Dramatická, ano, ale přesná. Publikum to přijalo se zvláštním druhem radosti - klidným, soustředěným, upřímným.

A pak přišlo "Nothing Matters", moment velkého společného nadechnutí. Refrén měl sílu sjednotit sál, aniž by ho proměnil v hlučný chorál; spíš se hlasy rozlily jako měkká vlna.

Právě tady se odehrál obraz, který zůstane nejdéle: Abigail převzala od fanoušků duhovou vlajku a roztočila ji nad hlavou. Nešlo o teatrální gesto pro efekt, ale přirozený symbol sounáležitosti, který v tomto kontextu působil tiše a silně zároveň. Barvy se v reflektorech rozlily prostorem jako vitráž v pohybu a sál odpověděl dojatou, ale ne hysterickou radostí.

Přídavek "This Is the Killer Speaking" pak působil jako poslední kapitola, která nic nepřekřičí, jen uzavře oblouk. A návrat k "Agnus Dei" v repríze svázal večer do kruhu. Začátek se vrátil jako ozvěna, jen už měl v sobě všechno, co se mezitím stalo. Když zablesklo poslední světlo a dozněl poslední tón, zůstalo zvláštní ticho, ne prázdné, ale plné. Takové, které nechcete hned rozbít potleskem, protože víte, že se ještě chvíli drží ve vzduchu.