Přitom nechybělo mnoho a žádný koncert by se vůbec neuskutečnil. Už když kapela jela před pár dny koncertovat do Budapešti, porouchal se jí autobus, a tak musela v noci ve sněhové vánici uprostřed dálnice shánět náhradní a všechno vybavení do něj přestěhovat. To se podařilo a vystoupení v maďarském hlavním městě proběhlo dle plánu. Jenže když následně došlo na přemístění do Prahy, stalo se muzikantům s nově zapůjčeným autobusem úplně to samé.

Nový frontman Jason Dowd na sociálních sítích už pak ve svém typickém kovbojském klobouku připomínajícím jeho louisianský původ odevzdaně hovořil o tom, že se z toho začíná stávat tradice. Ukazoval, že všechno se podařilo vyřešit až ve 4:45 ráno, kdy se poslední vybavení přestěhovalo do náhradního Flixbusu, načež vyčerpaná skupina nakonec konečně dorazila do Prahy. A stihla to včas, takže se následně mohla projít alespoň po Karlově mostě a z dálky si vyfotit Pražský hrad.

Kdo by ale čekal, že po takovém zážitku bude kvarteto, které nově doplňuje najatý koncertní kytarista Joshua Bredow, čímž dodává formaci ještě výraznější zvuk, při samotném hraní unavené nebo nemocné, šeredně by se pletl. V takové formě Kensington dlouho nebyli.

Ještě před nimi ale zahrála domácí zpěvačka Marie April, jejíž debutová deska "Tangerines" patří mezi nejpříjemnější překvapení zdejší alternativní scény. A jakkoliv se, stejně jako hlavní hvězda večera zařadila i do autorova osobního výběru toho nejlepšího za loňský rok, protože to album je vážně krásné a měli byste si ho poslechnout, nešlo si naživo nevzpomenout na letité hudební moudro. A sice, že kvalita interpreta se vždycky naplno projeví až při koncertě.

A ten v Rock Café se - naneštěstí - moc nepovedl. Chyběly mu muzikantské detaily, bicí, snad i nějaké doprovodné efekty a také čistota vokálu, kterou slyšíme ze samotné desky. Marie naživo vystoupila jen s kytarou a kolegou-kytaristou, ale moc jí to nezpívalo a celé to bylo takové... pardon za to slovo - obyčejné.

Jedna písnička plynula za druhou v podobném tempu i aranžmá, bez vzruchů, překvapení, schopnosti zaujmout nebo dokonce strhnout. Spousta lidí navíc ani nedávala pozor, rušili svým povídáním na baru. To bylo zvlášť v momentech, kdy Marie mluvila o své zemřelé sestře, vůči ní až neuctivé. Snad se to někdy příště podaří více.

Velké obavy ale panovaly ještě před samotným začátkem. Rock Café slavící pětatřicáté narozeniny se jednak naplnilo lidmi, které samotní Kensington tolik nezajímali, protože přišli kvůli oslavě samotné, což mohlo ublížit atmosféře. A také je to klub, kde to s nazvučením občas nebývá úplně valné.

Nizozemci však přišli připravení. Nejenže kytarista a faktický kapelník Casper Starreveld výslovně zmínil přání k pětatřicátému výročí při koncertě, ale nadto se ještě už při generálce podařilo vyladit zvuk k naprosté dokonalosti. Fun fact pro ty nejvěrnější - aktuálně se při generálce hrávají skladby "Days Are Gone", "Failure By Design", "Spell", "Ligtning", "All For Nothing", "Sober", "Call You Home" a "Stay".

A právě s velkým hitem z comebackového alba "First Rodeo" v podobě balady "Stay" se v půl desáté večer začínalo. Přičemž už od první sloky platilo, že zvuk byl krystalicky čistý, přesný, nesmírně silný, bohatý, zkrátka přesně takový, jaký by měl být. Skupina k úvodní skladbě přidala ještě nádherné prodloužené outro, jaké na albu nenajdete, a různými protaženými intry, outry či mezihrami sloužícími k roztleskání, jako například hned v následující "What Lies Ahead", vyšperkovávala velkou část svého repertoáru.

Kdo už někdy zavítal na koncert do Rock Café, ví, že tam žádnou velkou vizuální show nelze udělat, pořád se bavíme o malém klubu. Zkušení indierockeři ale i s výrazně omezenou produkcí, než jakou mívají na domovských stadionech, dokázali z mála vytvořit nesmírně pěknou podívanou. Při baladě "Lightning" rozblikali světla tak, že to vypadalo jako při bouřce, zatímco třeba při "Spell", jednom z nových klenotů diskografie, sladili gradaci písně se stále silnějším problikáváním světel za bubeníkem tak, že ještě zesílili výsledný efekt.

Gró celého koncertu ale spočívalo nejen v produkčních kvalitách a síle čerstvých skladeb, ale především v tom, jak se ukáže nový zpěvák Jason Dowd, neboť jeho předchůdce Eloi Youssef nasadil laťku neuvěřitelně vysoko. A zatímco bylo zřejmé, že u novinek bude znít nováček přezdívaný Mušketýr přirozeně, klíčové bylo, jak si povede v hitech, které za ty roky mají nejvěrnější fanoušci hluboko pod kůží a jsou citliví na ty nejmenší nuance.

A kovbojský klobouk dolů - zvládl to naprosto fantasticky! To, co se v Rock Café odehrávalo, nejenže nebyla žádná ostuda, ono to dokonce překonalo i ta nejoptimističtější očekávání. Dowdův hlas do puntíku splňoval Casperovo zadání při castingu: "Same, but different." A ani při té nejpečlivější snaze o analýzu a srovnání dvou frontmanů se nepodařilo na nováčkovi najít byť jen jedno jediné zaváhání.

Dokonce i v jedné z nejtěžších písní, baladě "Sorry", kterou zde uvedlo atmosférické intro s podkresem plným ženských sborů a při němž si Casper sedl za klavír, Jason všechno zvládl jako naprostý profesionál, za což si vysloužil uznalý potlesk plný souhlasného pokyvování. Ano - dokonce i ten nejdelší a nejnáročnější tón dal s naprostým přehledem, skončil s ním až v té vteřině, ve které měl.

Za celý, bezmála dvouhodinový koncert na jeho hlase nebyla slyšet byť jen jediná známka únavy nebo zaváhání. Náročných pěveckých pasáží jsou přitom nové i staré písně plné a míst, kde by mohl zaškobrtnout a něco zazpívat byť jen o kousíček jinak, byla celá řada. Nestalo se to ani jednou.

Ve formě se ale nacházela celá kapela. Casper dokázal svou tesknou kytarovou hrou vymačkat z diváků emoce při už zmíněné "Lightning", vzpomínal na koncerty v Roxy i na festivalech nebo se při přídavku vydal i s kytarou mezi lidi.

Bubeník Niles Vandenberg mlátil do bicích v "Days Are Gone", "Call You Home" pojednávající o životě na turné či "Safe Heaven" jako smyslů zbavený, vždy ale zůstával neuvěřitelně přesný a připomínal, že hudba pocházející ze země tulipánů a jízdních kol stojí v jejich případě na precizní práci s načasováním a dynamikou. Basák Jan Haker, přezdívaný podle výrazného kníru jako Asterix, tradičně nenápadně jen tvrdil muziku stavící kromě jeho basy také na síle dalších tří kytar.

V setlistu byste slabší skladby nenašli, dokonce i taková "Failure By Design", která na albu svou atypičností neoslnila, naživo krásně rozkvetla. A jestli si snad někdo myslel, že uhánějící "A Moment" už nemůže znít naživo lépe, pánové ho jejím protáhnutým outrem, v níž se pustili do kytarového souboje, vyvedli z omylu. Vrchol vystoupení, jak má být. A taky jedna z chvil, kdy doslova cítíte, jak se vám rozlévá krev po těle a hudba vás doslova vrací do života.

A samozřejmě - mohli jsme si jen domýšlet, jak fantasticky by to mohlo vypadat v hale Ziggo Dome, kde by při "Uncharted" zase pršely jiskry, nebo jak by při "Streets" mohly do vzduchu vyletět konfety. To jsou zážitky z jiné kategorie. Bavíme-li se ale o tom, jak se stadionové kapele podařilo ukázat svou sílu v malém klubu, nelze než hodit ručník do ringu a odevzdat pomyslnou recenzentskou kartičku se slovy: "Nemám k tomu vůbec nic. Není co kritizovat. Ani ťuk. Absolutní dominance a dokonalost ve všech směrech. Jdu domů. Tady jsem zbytečný."