Debutové album "Planeta Pluto" od Davida Herziga přišlo nenápadně a pozvolna, bez velkých gest, a právě v tom vězí jeho síla. Herzig, známý z kapely Bert & Friends, z projektu Lotus Wash, ale i z řady divadelních spoluprací, se tu představuje především jako citlivý architekt nálad. Jeho novinka nepůsobí jen jako položka v diskografii zkušeného muzikanta, ale nabízí pozvánku na návštěvu do jeho osobního, uzavřeného světa.

"Planeta Pluto" je smutná, nostalgická a melancholická, nikoli však temná. Nikam nespěchá. Spíš připomíná líný, horký letní den u moře, kdy se člověku nechce nic řešit, a přesto mu hlavou táhnou vzpomínky, nedořešené věci i nedořečená slova nebo staré bolesti. Herzig je ale balí do milosrdných, často banálních vět a čas zpomalujících aranží, které dovolují unést jen tolik, kolik je člověk v tom úmorném parnu schopen vstřebat.

Hudebně se tu potkává elektronika s akustickými nástroji, slide kytarou i harmonikou. Výsledkem je jakýsi současný western, kterému jeho autor říká spacestern. Ten se rozprostírá od zaprášené cesty potulného kovboje až kamsi za hranice známých krajin. Chvíli máte pocit, že se nacházíte uprostřed moderního westernu, pak se ocitnete někde v Asii, jindy na pláži prosluněné Sicílie. Taková má být ona planete Pluto, která ožívá svéráznými postavami a jejich příběhy.

Mě samotného nejvíc baví tři instrumentální skladby. Hned krátké, ani ne dvouminutové intro vtáhne posluchače do té popisované atmosféry nevtíravě a nenásilně, ale s bezbřehou jistotou. Nastaví náladu pro poslech celé desky a otevře prostor pro snové, odpočinkové putování. Atmosféra je tu to důležitější, hudba dýchá, rozlévá se a nechává posluchače uvolnit se a vnímat ji.

Moc hezky funguje píseň "Pěna dní". Její text působí na první poslech až banálně milostně, doplňuje jej vlastně průměrná sentimentální melodie, a přesto to člověk rád poslouchá. Zhruba po třetí minutě se skladba promění, rozvine a dojde k potřebné katarzi, která z původně nenápadné položky udělá malý klenot.

Nebo "Whistle Song", v němž si Herzig lehce pohvizduje, jako by šlo o smutnou píseň potulného kovboje. Vybrnkávaná melodie v něm působí povědomě, jako ozvěna dávno slyšené balady, a verše "vybírám si cesty, po kterejch nikdo nechodí" nebo "po stopě sám jdu s větrem" shrnují tu nostalgii a pocit, který z celé nahrávky mám.

A i když mě často tahají za uši nedokonalé rýmy typu "víš / svý" nebo "dní / období", kterých zde najdeme požehnaně, jiného dokonalého se tu nedokážu nabažit. A sice: "Nestačí ti zázrak, potřebuješ money too / z věčnejch lovišť mává na nás velkej Manitou."

Moc mě baví i píseň "O labutích", parafráze na "Stopařova průvodce po galaxii" s použitím zkresleného hlasu a obrazností, která se nezastavuje u prvního významu. Nemůže být náhodou zažít sen o labutích, nemohl jsem si při poslechu nevzpomenout na labutí šíje Jakuba Königa.

Titulní "Planeta Pluto" pak nabízí možná nejzřetelnější posun: "Stíny se probouzejí / nakonec přece jen svítá." A vedle toho: "Nechávám za sebou stín / můžu se do Slunce dívat celý dny." Loučení se světem dětství a dospívání tu neprobíhá jako lament, ale jako tiché přijetí změny.

Album, které vyšlo u labelu Bumbum Satori, je kosmopolitní a přitom hluboce zakořeněné v české zkušenosti, třeba v té trampské obraznosti, kterou Herzig používá jako autentický jazyk vzpomínek. "Planeta Pluto" nepatří k počinům, které by chtěly ohromit. Jde o nahrávku, která si vás pomalu přivlastní. Když jí dáte čas, zjistíte, že ten její zdánlivě vzdálený svět je vlastně velmi blízko.