Příběh Placebo se začal psát, když se Brian Molko a Stefan Olsdal v roce 1994 setkali v Londýně. Oba hudebníci sice chodili na American International School of Luxembourg, ale nikdy tam na sebe nenarazili.

Když se jejich cesty sešly v britské metropoli na stanici metra South Kensington, Olsdal měl na zádech kytaru a Molko ho pozval na své vystoupení. To na Stefana zapůsobilo natolik, že se dvojice rozhodla založit kapelu Ashtray Heart. Zarytí fanoušci britské partičky se teď nejspíše pousmějí, protože právě ashtray heart patří k jejím poznávacím znamením.

Duu ale chyběl bubeník. A i když s Molkem a Olsdalem hrál chvíli Steve Hewitt, kvůli jeho jiným závazkům skupina za svého dvorního bubeníka nakonec přijala Roberta Schultzberga. Z Ashtray Heart se tak najednou stali Placebo. Proč si vybrali zrovna takový název? Frontman tento tah obhajoval slovy, že šlo jen o reakci na devadesátkovou módu pojmenovávat kapely po drogách.

Jen necelý rok od osudového setkání vydalo trio singl "Bruise Pristine", ke kterému se vlastně Molko vyjadřoval negativně. V roce 1996 uskupení podepsalo smlouvu u Caroline Records a 17. června téhož roku vyšel debut "Placebo". Desku definovaly čtyři faktory: špinavé kytary, odtažitost, syrové emoce a chytlavé melodie, které se vás drží jako klíště.

Pojďme ale na moment naskočit do stroje času a vrátit se o třicet let zpět. V zasmušilých uličkách města kdysi přezdívaného jako The Big Smoke se poflakoval teprve třiadvacetiletý Brian Molko, aby trávil svůj volný čas po boku svých kumpánů ve zkušebně a nahrávacím studiu. Lídr formace nehledal jen svou osobní identitu, ale i identitu celé kapely.

Už jen skutečnost, že Molko projevoval nespokojenost se zmiňovaným singlem "Bruise Pristine", svědčí o tom, jaký byl dříč a perfekcionista, který se snažil z kytar vytěžit jen to nejlepší. Hudebník na tento nástroj dřel tak usilovně, že mu i během vystoupení praskaly struny, a dokonce přišel i se svým laděním. Dodnes se také vedou pře o tom, zda je lepší kytarista Brian Molko, nebo Jack White. Toto dilema si ale nechme na jindy.

Debut Placebo i po třech dekádách zní jako zvláštní směs elegance a chaosu. Máte pocit, že sedíte v malém pokoji, venku vládne vlezlé sychravo a místnost je naplněná cigaretovým kouřem zlatých Marlborek a popsaných papírů s verši, které se už nevejdou ani do koše.

Přesně taková melancholie a rozervanost na vás dýchne i po těch letech. V tomto směru zůstává tato studiovka aktuální i dnes. Skoro jako kdyby představovala most mezi minulostí a současností. Vůbec bych se nedivila, kdyby se třeba "Teenage Angst" stal trendy songem na TikToku.

Devadesátky byly prosáklé naštvaností, rozervaností a hledáním vlastní identity. Nikdo nevěděl, kdo je, ale věděl, že je někým nebo něčím. A věděl, že musí existovat tak nějak ze setrvačnosti. Placebo si to moc dobře uvědomovali, ale taky toho měli dost.

Trio se ze své frustrace rozhodlo vyřvat z plných plic, ale netušilo, že tím spustí hotovou tsunami. Tisíce fanoušků po celém světě se s kapelou ztotožnilo, a to nejen s jejím zvukem. V textech viděli posluchači jasnou zprávu: "Už toho máme dost. Jsme jiní a už nebudeme svou identitu dál skrývat. A vy ostatní? Polibte si!"

I když uskupení fungovalo jen v sestavě kytara, basa, bicí, dokázalo ze své hudby vytěžit maximum. Už "Come Home" sršelo punkovou energií, špinavostí a zároveň něčím, co nejde zaškatulkovat. Placebo zněli současně, ale i jako někdo, kdo nechce být součástí jakékoli scény.

Molkův hlas působí místy sebeironicky, místy jako kdyby se měl uprostřed všech těch jedovatých kytarových linek rozpadnout a vytratit se. Vliv Sonic Youth a Depeche Mode vytváří postpunkovou melancholii s příměsí zapamatovatelných riffů, které se vám vryjí pod kůži stejně jako celá filozofie formace. Najednou už dává smysl, proč se tehdejší Ashtray Heart rozhodli pro název Placebo. Má to jen jeden malý háček. Tohle placebo doopravdy funguje.

A i když to všechno zní jako ideální začátek velké kapely, všechno úplně ideální nebylo. Napětí mezi Schultzbergem, Molkem a Olsdalem rostlo už během nahrávání alba. Po hádce v srpnu 1996 lídr party rozhodl, že bude lepší, když bubeník odejde, ale až po dokončení promo kampaně debutu. Dodnes ale není přesně jasné proč. Zatímco Molko prozradil, že byl unavený z Robertovy nenávisti vůči celému světu, Schultzberg tvrdil, že byl unavený z Molka.

Aby toho nebylo málo, Placebo sklízeli kritiku i kvůli Molkově vizáži. Černé delší vlasy a černé linky pod očima působily jako provokace. Ve skutečnosti se ale nejednalo o žádnou pózu, frontman chtěl jen světu ukázat, že sexuální orientace a sexualita jako taková by neměly být škatulkou nebo dokonce tabu.

Na toto téma reagoval singl "Nancy Boy", plný sexuálních narážek, dvojsmyslů a výsměchu prudérnosti a pokrytectví společnosti. Je docela ironií, že se tento obscénní počin dostal na čtvrté místo v UK Singles Chart. Že by na to Placebo kápli? Bez sebemenší cenzury se jim zpracování tohoto tabu povedlo protlačit do mainstreamu. A to znamenalo obrovský úspěch.

Je třeba si uvědomit, že v devadesátkách ještě spousta věcí neplatila za samozřejmé. Vždyť i termín friendzone zpopularizoval až seriál "Přátelé", stejně jako se v něm otevřeně začalo mluvit o sexuální orientaci nebo náhradním rodičovství.

Zatímco dnes tato témata považujeme za samozřejmé a přirozené, v té době to bylo vážně něco. Protože "Přátelé" tato témata nezaobalovala do kupy sarkasmu a cynismu, ale mluvilo se o nich zcela otevřeně, začali se těšit okamžité popularitě. A stejný efekt měli i Placebo.

Molko dokonce přiznal, že skladba "Nancy Boy" vznikla na popud provokativního výroku Bretta Andersona ze Suede, který řekl:

"Jsem bisexuální muž, který nikdy neměl homosexuální zkušenost."

Jen krátce poté trio přitáhlo pozornost Davida Bowieho, se kterým o dva roky později dokonce vytvořilo neskutečně emotivní nahrávku "Without You I’m Nothing" a cover "20th Century Boy" od skupiny T. Rex. Obě písně se objevily až na dalším plnohodnotném titulu "Without You I’m Nothing".

Formace jako jedna z prvních otevírala témata, která se v mainstreamu řešila jen okrajově. Sexualita jako experiment i nejistota. Drogy jako útěk i rutina. Zamilovanost jako posedlost. Zapomeňte tedy na ideje a pozlátka, Placebo byli ve své době reálnější než realita sama.

Molko už od samého začátku psal texty často melancholické, jindy až šokující svou otevřeností. A moralizování? Bez toho se tato parta obešla. Snad i z toho důvodu se stala kotvou především pro ztracené teenagery.

Na debutu fascinuje ale i to, že zatímco spousta formací hledala svůj zvuk, Placebo působili sebevědomě a přirozeně. To je nejvíce znát v "Bruise Pristine", "Nancy Boy" nebo "I Know", "Lady of the Flowers" či "Swallow". A celkovou estetiku nevystihují jen verše a hravé melodie, ale i zvláštní cover alba evokující Munchův slavný obraz "Výkřik".

Nahrávku zakončuje pozvolný track "H.K.Farewell", který zní jako klidné vydechnutí po špinavé jízdě. Někdo sice může namítnout, že se jedná o zbytečnou skladbu, ale pokud jste poslouchali řadovku opravdu pozorně, dojde vám, že by se bez ní debut neobešel.

"Placebo" je bez debat jedno z nejlepších alternativně rockových alb dvacátého století. I po třiceti letech zní stále aktuálně a upřímně. Ne jako příjemný návrat do bezstarostné nostalgie, ale jako manifest bez viditelných politických sloganů.

Placebo vždy hráli pro lidi, kteří nikdy úplně nezapadali. Jejich prvotina se nikdy nestane nějakou gramofonovou deskou, na kterou se snáší prach, ale něčím, co jednou za čas vytáhnete, abyste se ujistili, že na světě nejste sami.

Ne nadarmo nejeden fanoušek řekl, že mu hudba Placek zachránila život. Od toho tu ale parta je. Pokud jí uvěříte, její tvorba zafunguje. Pokud ne, protočíte oči a půjdete dál. V tom tkví kouzlo Placebo.