Skotační kulomet, v souladu se svým názvem, řádí, jiskří, vlní se v rytmech rychlejších i pomalejších, hází na posluchače plné hrsti tónů, energie, radosti. Muzikanti hladce propojují bigbandový jazzový zvuk s rockem - tu přímočařejším, tu artovějším - i chytrým popem. A vychází jim to, tedy alespoň po instrumentální stránce. U ní ještě chvíli posečkejme, protože je z většiny naprosto strhující.

Instrumentální kousek "Vabank" hoří jen málokdy vídaným vnitřním ohněm a jasně si říká o vrchol alba. Neméně silně působí i titulní skladba "Nevíš s kým to tančíš", která přitvrdí a vyvrcholí frenetickou, téměř zappovských kvalit dosahující pasáží.

Baví plná palba dechové sekce v úvodní "Na baru", která také funguje jako skvělá ukázka velice povedené, takřka koncertní, gradace. Skotační kulomet má v tomto ohledu zřejmě zkušeností dost a dovede je vtisknout i do studiového záznamu.

Problém leží jinde. Na desce "Nevíš s kým to tančíš" totiž vedle oné skotačící tváře ukazuje početná skupina i tu druhou - klidnější, písničkovější. Většina skladeb nabízí texty, které nejsou špatné, pointy se trefí, slovní hříčky fungují, třeba taková "Chřestýš Šolc" si dovede pohrát s Tex-Mex atmosférou, závěrečné "Až tu jednou nebudu" svědčí civilnost a přirozené zklidnění posluchače rozparáděného zmíněným titulním kusem.

Jenže textům poněkud podráží nohy jejich podání. Humor v hudbě je ošemetná záležitost a v téhle disciplíně pohořel ledajaký mistr. Zpěv u Skotačního kulometu ruší svou afektovaností, která místy až hraničí s nevtipnou křečí. Tam, kde zpívá Mikoláš Plass přirozeně - ač třeba rozdováděný jako v "Na baru", ale pořád svůj -, funguje to skvěle. Jenže skladby jako "Žena z velkým Ž" nebo "Domů" vzbuzují neodbytnou otázku - jaký smysl má ono přehrávání? Výrazu to neprospívá, od poslechu v zásadě funkčních textů odrazuje...

Nakažlivá energie nakonec zvítězí. Album "Nevíš s kým to tančíš!" přináší řadu míst, která uhranou. A to tak moc, že Skotačnímu kulometu ledacos odpustíte. Takhle kapela jde správným směrem - jako instrumentální těleso válí už teď a je to vážně jízda, kterou stojí za to vyzkoušet. Pokud ale chtějí muzikanti i nadále saturovat svou písničkovější tvář, vsadil bych spíše na civilnost než na afekt. Bude to, mám pocit, fungovat ještě o notný kus lépe.