Americké trio Enon, které bezstarostně skáče od ryze rockových kousků k samplovaným rytmům či od naivity ke sveřepému výrazu, jste mohli zaznamenat na jaře v souvislosti s jejich prvním pražským koncertem. Ale je docela možné, že vám unikli - podobných part sem pochopitelně jezdí spousta. Ovšem v souvislosti s jejich oficiálně třetí (celkem už pátou) deskou byste si je rozhodně ze zřetele ztrácet nechat neměli. Ta je totiž praktickým důkazem, že za vynikající nahrávkou nemusí stát nutně hvězdné jméno. Nemluvě o tom, že v tomto případě by docela klidně heslo "Co není, může být..." mohlo být jen potvrzením jiného pořekadla - myslím toho o Božích mlýnech.

Do téhle desky jsem se zamilovával s každým jejím dalším poslechem. Už se mi taky delší dobu nestalo, že bych byl vyloženě zaskočený tím, že CD už dohrálo - necelých čtyřicet minut s Enon uteče jako voda. Ještě že existuje funkce "repeat". A jestliže napoprvé zní "Hocus Pocus" místy možná trochu obyčejně, mohu vám zaručit, že po čtvrtém, pátém poslechu už si to myslet nebudete. Je tu spousta silných melodií, nápadité rockové riffy, rytmy, které chytí a nepustí. Překvapení střídají pasáže, které jako byste znali už dvacet let... Tu klidný a rozvážný, jinde agresivní odvázaný hlas kytaristy Johna Schmersala skvěle koresponduje s naivně dětským hláskem japonské baskytaristky Toko Yasudy, ve kterém jako by se potkala Bjork se zpěvačkou Chumbawamby. Není divu, že se už loni v červenci bylo možno dočíst naprosté znechucení Jamese Shelbyho v magazínu Kerrang! z toho, jak je možné, že někoho zajímají nějací The Wines nebo The Libertines, když je tady takhle úžasná parta. Dovedete si představit společný koncertní mejdan třeba Cardigans s libovolnými postpunkery? Tak to jsou Enon. Syntezátor tu má stejnou důležitost jako zkreslená kytara.

Úvod alba je ve znamení zmiňovaného křehkého hlásku, podmanivého rytmu a divných zvuků, ale už ve druhé "The Power Of Yawning" se vše zvrhne v ze řetězu utrženou kytarovku, která od britpopového úvodu vygraduje až k brutálním stěnám v závěru. V další skladbě se pro změnu kytara někam ztratí a je to znovu hlavně o rytmu, který jen podbarvují samply, čtvrtá pak potěší melancholické lo-fi rockery, a tak to pokračuje až závěrečnému titulnímu kousku, který ze všeho nejvíc připomíná psychedelický folk jak od Syda Barretta. Melancholie i taneční rozjuchanost, současná elektronika i evidentně historické elektronické efekty, prostě chutná roláda téměř všeho, co si v popmusic dovedete představit. Hudební mejdan ze sklepa, nablýskaná party i regulérní blázinec. Naprostým vrcholem je pak ze samých divných zvuků a samplů poskládaná, ale přitom veskrze melodická "Daughter In The House Of Fools". Zatímco večírek se řádně rozjíždí, Beck si zhrzeně v koutě hryže ret, Ceryl Matthews do sebe hází už třetího panáka, Gorillaz si radši ubalují už několikátého jointa, Liam Gallagher snaživě listuje japonským slovníčkem a Strokes se rozhodli, že nejlepší ze všeho bude vybílit ledničku.

Tenhle hokus-pokus se Enon zkrátka vydařil. Nohy si podupávají, vlezlé melodie se zakořeňují v šedé kůře mozkové a králíci se chystají stávkovat proti břídilství Mr. Pokustona. Postmoderní mišmaš jak má být.