Čím si vysvětlujete, že Šumpersko je líhní dobrých muzikantů?

Hory, klid, melancholie.

Šest let jste hledali zpěváka, až jste z toho začali být opravdu frustrovaní a bezradní. Nakonec ses jím stal sám. Co tak najednou? Dříve jsi k tomu vlohy neměl?

Přišel jsem s první písní "Nechápu", a protože byla moje a byl jsem jedinej, kdo věděl, jak ji zpívat, zůstalo mi to. Zastávám názor, že každý může být zpěvák. A pokud ti žádná z dosud napsaných písní zpívat nejde, napiš si vlastní!

Oficiálně fungujete čtyři roky, přesto se znáte dlouho. Co vás vedlo k založení skupiny?

K založení kapely, která se dřív jmenovala jako mastička Voltaren a potom odehrála první dva koncerty jako Letterbomb (podle písně od Green Day), nás vedlo to, že jsme kamarádi a že jsme měli ty Green Day fakt rádi.

On je to hrozně zábavnej způsob, jak trávit volnej čas, nebo jak o něj přijít úplně. Není divu, že si s tolika muzikanty, mnohdy dvakrát staršími než my, tak rozumíme. Člověk se díky kapele nevzdá toho klukovství, se kterým v ní začal, a minimálně já se ho budu držet zuby nehty. A k začátku, mamka nám s Dejvem deset let zpátky domluvila vyzkoušení zkušebny, Dejvův první kontakt s bicími a můj s elektrickou kytarou. No a už nám to zůstalo. Přestaneš se flákat na seníku a začneš se flákat v garáži.

Předskakovali jste řadě kolegů. Je těžší zaujmout publikum tam, nebo třeba na festivalech a městských slavnostech?

To záleží na mnoha věcech. Třeba poslední tour s kluky z Cocotte Minute pro nás dopadla skvěle, jejich fanoušci jsou asi víc otevření kytarovější muzice a celé si to prostě dobře sedlo.

Zatím jsem se setkal se dvěma přístupy publika. První je ten, že předkapely nikoho moc nezajímají a otravují lidi, aby se víc těšili na hlavního interpreta. A ten druhý, sympatičtější, je, když návštěvníci přemýšlejí, proč si hlavní kapela vybrala právě tuto partu, co ji na ní zaujalo. Zkrátka když jsou lidi otevření tomu poznat něco nového.

Ale myslím, že pokud někdo není fanouškem jen jedné konkrétní skupiny, ale hudby obecně, minimálně tomu dá šanci - a pak už je jen na nás, jestli ho přesvědčíme.

Mnohým připomínáte svým nadšením, rockovým zápalem a tím, že hudbu děláte postaru, Vypsanou fiXu. Těší vás tento příměr? Márdi se vám náhodou neozval?

Neozval, ale to je v pohodě, jemu přece taky nikdo nevolal. Fixa je Fixa, takže jasný, těší.

Chcete punk-rock vrátit opět na výsluní?

Spíš než punk-rock obecně hlasitou syrovou hudbu, která je hraná naživo, bez všech těch hudebních berliček kolem.

Chcete se vyzpívat ze svých pocitů a problémů, do toho dravá oldschoolová kytarovka s naléhavými vokály a texty. Je těžké zůstat v dnešní době autentický?

Nevidím jedinej důvod, proč by to mělo být těžký, prostě dělej to, co s tebou rezonuje, a to, kdo jsi... A pokud ses našel v tom, co tady dělá každej druhej, jsi taky autentickej, jako každej druhej.

Song "Můra" vypráví o vnitřních obavách. V poslední době jde o časté písňové téma. Taky s tímto problémem zápasíte?

Jo.

Vyrostli jste na punku. Jak zvládáte vše ostatní, co k fungování kapely patří, například natáčení pozvánek na koncerty a tak dále?

Je to ubíjející, a dokud si to musíš dělat sám, žere to hloupě moc času.

Nechceš se vtírat a ten svůj obličej furt někam cpát, ať si prostě přijde, kdo chce… ale na druhé straně se to musí k tomu člověku nějak dostat, aby nás pak informovaně mohl poslat někam.

Na jaře jste se upsali k natočení tří alb. Je to pro vás hnací motor v pozitivním slova smyslu, nebo naopak závazek?

Co se slíbí, to se musí plnit, chceme nahrávat a hrát co nejdříve a co nejvíce, takže je to pozitivní.

Jde vám skládání samo?

Samo to ne vždycky jde, ale to není důvod si to nedělat sám.

Občas vám někteří vytýkají, že vám není rozumět, i kvůli kadenci slov. Chcete s ním něco udělat?

Jo, tak občas to tam trošku zamumlám, ale kdo chce rozumět, rozumí. S další hudbou si to hlídáme víc.

Zatím vaše poslední píseň "Nikdy nepůjdem pryč" pojednává o rozhodování, zda riskovat, nepřešlapovat na místě a vystoupit z komfortní zóny. Je to případ i vašeho koncertu v Paláci Akropolis?

Ne, to je o rozhodnutích daleko přesahujících rámec sebestřednosti. Akropoli bereme jako velikou výzvu, o tom není pochyb, ale nejde o otázku bytí. (smích)

Jak náročné je vypravit autobus pro fanoušky na koncert do Prahy? Cestu hradíte vy, nebo si ji lidé platí sami?

Platí si to fanoušci, my cestu dotujeme jen studentům, protože je tam chceme a máme jako studenti pochopení. A náročnost záleží na kontaktech a ochotě. Naslepo jsou ty poptávky na bus dosti mimo naše finanční schopnosti a nabízet lístek za litr je k ničemu. Proto teď hodně tlačíme příspěvek, kde se můžou naši posluchači domluvit, a vyrazit sdílenou jízdou autem spolu. Přijde mi to jako skvělej způsob, jak ty lidi mezi sebou propojovat. Takže se nestyďte psát, i cesta může být cíl. Opatrně s výběrem, samozřejmě.

V písni "Nechoď daleko" se zpívá: "Nám se může stát úplně všechno". Stalo se při koncertech něco nevšedního?

Je toho hodně, od nahodilých drobností přes věci nepublikovatelné až po absurdní technické situace, kdy odepíšeme tři aparáty na majálese v Brně ještě před zvukovou zkouškou nebo nám před koncertem prasknou stupačky...

Co má symbolizovat obal desky, za kterým stojíš ty? Nechceš se více zapojit do vizuální prezentace kapely?

Odloučení, takovej vizuál se mi jednou zjevil před spaním, taková ta fáze, když už skoro spíš. Ale vypadá trošku jinak, protože moje výtvarné schopnosti jsou zcela nahodilé kvality. A pak jsme ho dost podojili na merchi a na pár vizuálech na internetu. Částečná inspirace pokračuje i s další hudbou, viz marioneta z klipu "Nikdy nepůjdem pryč". Takže s námi určitě půjde dál, ale identitu jak White Stripes na něm asi úplně založit nechceme.

Jako součást stage s sebou vozíte i nábytek, zkrátka vybavení vašeho bytu. Má některý kousek zajímavou historii?

Jo, až na lampu je všechno od Lukasovy babičky, která si to, doufám, nevykládá jako neúctu ke kvalitnímu německému nábytku. Děda by to prý určitě schválil. Takže historii to má, a dokonce máme zásoby i na halové turné.