V recenzi debutu "I Get Wet" jsem Andrewa W.K. dost zpral, nenechal jsem na něm jedinou nitku suchou, poctil jsem jej bídnými čtyřmi body. Zasloužil si to? Dodnes jsem přesvědčen, že ano, a nezlomí mě ani opakovaný pohled do pochvalných recenzí Kerrangu či All Music Guide. Triviální, monotónní, opakující se speedmetal s výpovědí "pojďme pařit" mě neoslovil, ba přímo nudil. Přesto jsem se těšil na jeho novinku "The Wolf", snad že jsem v něm tušil talent, jen lehce promrhaný.

"The Wolf" začíná intrem "Victory Strikes Again" s všeříkajícím textem o lásce k životu, svobodě a alkoholu. Tím je načrtnuto základní schéma Andrewových hudebních myšlenek. Potud tedy nic nového. S postupujícím časem ovšem změny přicházejí, nejsou sice nijak ohromující, ale minimálně potěší. Ještě druhá "Long Live The Party" se nese ve starém dobrém speedovém tempu, třetí "Tear It Up" však výrazně ubírá na rychlosti, větší prostor dostává valivá rytmika, kytarové riffy nejsou tolik topeny gotikrockovým klavírem. Sborovou vyřvávačkou je hymnus "Free Jumps", stejně jako "Never Let Down".

Deska je protkána třikrát tak velkým množstvím různých postupů, než tomu bylo na "I Get Wet". Zpěvák, skladatel a pianista v jedné osobě se zřejmě poučil, že hospodský punk-metal není unikátním žánrem a rozhodl se porozhlédnout i po okolí. A kupodivu našel trošku toho hardrocku, klasického rock'n'rollu, chladného elektra, podmanivého nu-metalu.

Na tomto místě stojí za to souhlasit s poznatkem recenzenta z All Music Guide, který poznamenal, že Andrew W.K. skládá tak chytlavé a "stadiónové" písně, že snad v těch halách musí spát... A je to pravda. Od začátku do konce Andrew nutí posluchače zpívat s ním, netlačí jej do složitých přechodů, naopak sází na údernou stručnost. Překvapivě v případě "The Wolf" padá tato snaha na úrodnou půdu.

Těžko vysvětlovat, čím to je, že "The Wolf" působí podstatně plastičtějším a rozmanitějším dojmem. Zřejmě to bude tím, že deska prostě taková oproti debutu je. Pořád je to stejný rock'n'roll, pořád z něj promlouvají tatáž klišé, tentýž monotónní zvuk, ale v globálu Andrew W.K. udělal velký krok vpřed. Opustil ukřičenou, nevěrohodnou pózu party-budiče a proměnil se v uvěřitelného party-účastníka. Nepoloží účastníky do kolen, dokáže je však udržet při životě, aniž ti by si museli zacpávat ušiska a házet po něm zkažená vajíčka.