Už nějakou dobu se spekuluje o tom, že se do konstantně se proměňující sestavy Ghost coby vokalistka a bezejmenná ghůlka dostala Gabriela Gunčíková. Sama zpěvačka zprávu potvrdit nemůže, v kapele se totiž podepisují smlouvy o mlčenlivosti, aby i nadále zůstal jediným veřejnosti známým členem pouze frontman.

Indicií vedoucí k tomu, že s největší pravděpodobností stojí na pódiu úplně napravo při aktuálním turné právě ona, už ale máme více než dost. Ve videoklipu k "Satanized" lze vidět její obličej, na Instagramu sleduje zpěvačka všechny členy souboru včetně manažerky a oni zase sledují ji. V neposlední řadě také novinku propálil její bývalý kolega Dino Jelusick, zpěvák skupiny Trans-Siberian Orchestra, v níž interpretka působila, který jí rovnou poblahopřál k připojení se ke Ghost.

Teprve koncert ale ukázal, že pod maskou se s největší pravděpodobností nachází skutečně ona. Kdo zpěvačku nepřestal sledovat hned po SuperStar a drží jí palce nadále, jednak si pamatuje, jak přibližně vypadá silueta jejího těla, především ale z vokální akademie Kena Tamplina velice dobře ví, jak se rodačka z Kroměříže vystupující v zahraničí pod pseudonymem Gabriela Gun při zpěvu pohybuje. Jak se prohýbá, jak pracuje s rameny, jaká dělá gesta a tak dále. To totiž neokecáte, což by jistě potvrdila třeba Anna K., která na toto téma mluví ve svém nejnovějším dokumentu. A tak jako její fanoušci vědí, jaké specifické pohyby na pódiu dělá, když zpívá ona, znají to i příznivci Gunčíkové.

Jedenatřicetiletá členka scientologické církve si ostatně koncert v O2 areně viditelně užívala a kromě hraní na tamburínu ji nejvíc bylo slyšet právě při singlu "Satanized". Na konci vystoupení také jako jediná ukazovala do publika srdíčka, loučila se s diváky ze všech nejdéle a dokonce jí kdosi z prvních řad věnoval i růže. Nezbývá než dodat - gratulujeme a děkujeme za reprezentaci.

Škoda jen že její nové angažmá je zrovna u kapely, jejíž umělecký přínos se spolu s příklonem ke stále většímu mainstreamu a postupným měknutím v posledních letech trochu vyčerpal. Pokud se dnes její fanoušci zaklínají kreativními schopnostmi Tobiase Forgeho, patrně to dělají proto, že ještě naživo neviděli Scorpions, Deep Purple nebo koneckonců taktéž švédské Europe, od nichž si Ghost hodně půjčovali například v synťáky a kravským zvonem v Gabčiných rukou podbarvené "Umbra". Nehledě na to, že fialovo-černá kombinace vizuálů pro změnu čerpá zase z Black Sabbath.

Zhruba ze dvou třetin zaplněná O2 arena ale nejprve musela u vstupu uzamknout telefony do pouzdra Yondr. Tuto novinku ani my, hudební pisálci, nevítáme s nadšením. Ne proto, že bychom si nutně museli natočit rozostřené záběry pro sociální sítě, ale psát si poznámky k článku do telefonu je v tmavé hale přece jen komfortnější, než si postaru škrábat propiskou do papírového bloku.

Nehledě na to, že bez mobilu nemáte možnost sledovat, zda se například kvůli extrémně zpomalenému odbavování u vstupu vůbec začínalo včas či jak dlouho koncert vlastně trval. Mohlo to být něco kolem dvou hodin, ale kdo podobně jako pisatel nechal telefon doma, může si leda olíznout prst a vytáhnout z klobouku libovolné číslo. Nebo si do příště koupit hodinky.

Řada muzikantů naskakujících na nový trend argumentuje tím, že nechce mít na internetu nekvalitní nahrávky, těch důvodů ale bude mnohem víc. A když se zaměříme konkrétně na Ghost, nelze ignorovat skutečnost, že v tom hraje roli i ego. "Jen pojď, drahý fanoušku, obdivuj, co jsme si připravili! Vnímej!" vzývá možná Tobias Forge v duchu své příznivce, když si po rozměrné scéně vykračuje trochu jako plameňák, tedy nohama napřed a s hlavou až nakonec. To by ale muselo být celou tu dobu i na co koukat, a to v případě jeho skupiny bohužel tak úplně neplatí.

Vždyť ten překrásný papežský hábit ve fialové barvě, který na jeho fanoušky kouká z každé promo fotky, si nechal jen na jedinou píseň - "Majesty". A to na něj ani nebylo pořádně vidět, protože skladbu odzpíval na stupínku až za bicími. Později si ještě navlékl na "Year Zero" a "He Is" jeho skromnější, mobilnější verzi, ale jinak se tolikrát akcentovaná teatrálnost do kostýmů příliš nepromítla a frontman si kromě masky a ryze černých kalhot a košile jen tu a tam prohodil sako za bundu a naopak. Na kapelu, jíž jsou divadelní prvky vlastní už dlouhá léta, to bylo trochu málo.

Papa V Perpetua, jak si frontman pro potřeby nové desky "Skeletá" nechává nově říkat, do setlistu vložil pouhé čtyři kousky z ní, přičemž s bílo-modře nasvícenými singly "Peacefield" a "Lachryma", které na ní patří mezi nejvydařenější, koncert otevíral. Pochopitelně tak došlo k jejich zkreslení, protože v té době ještě s vyladěním všech tlačítek a posuvníků bojoval zvukař.

Trošku zklamaly i proslovy k divákům, jelikož jich jednak nebylo mnoho, a navíc šlo vždy jen o připravené oslí můstky ve stylu: "Svět je na prd. Naštěstí už ale víme, že 'The Future Is A Foreign Land!'" Ty vždycky působí trochu lacině. Na opravdovost či improvizaci prostor nezůstal.

Z vizuálního hlediska se věci začaly dít teprve ve chvíli, kdy během mezihry "Devil Church", u níž se obrovská světelná konstrukce záměrně připomínající obrácený kříž postupně vznesla až ke stropu. Odhalila tak do té doby skryté zadní projekce, na nichž se nejprve objevovaly vitráže na kostelních oknech zobrazující ďábla, následně i Ježíše a nakonec se proměnily při velkém a vydařeném hitu "Rats" v jezero plné lávy, kdy diváky překvapily i do té doby nepoužívané ohně.

V "Mommy Dust" zase pro změnu sál zaplavily béžové konfety a kapelní bankovky, které Ghost vystřelili na podporu vizuálu mísícího v sobě steampunkové a lovecraftovské motivy. Ocelové stroje, pára, komíny či chobotnice nemohly chybět a celé dohromady to vypadalo - konečně - vážně velkolepě.

Do té doby spíše jen občas výskající, ale jinak ukáznění diváci se probrali až v přídavku. Kotle či circle-pity z toho nebyly, na to se hudba formace od metalu až příliš posunula k fádnímu stadionovému rocku, ale alespoň se v hitu "Dance Macabre" všichni na ochozech postavili a projevili trochu více emocí než dosud. To ostatně hned v následující a finální skladbě "Square Hammer" podpořili i kameramani, když místo frontmana ve fialovém saku s flitry zabírali fanoušky v prvních řadách.

Další koncert švédské úderky s občasnými orchestrálními prvky tak skončil s velkou pompou, přičemž jeho nejpozitivnější vlastností je, že se neodehrával před tak nedůstojným počtem lidí jako minule.

Také ale ukázal, že když všechno to pozlátko sundáte, nad rámec pár obstojných kytarových sól toho mnoho nezbyde. A vy si tak zase jednou uvědomíte, že ani Ghost nevynalezli kolo. Protože všechno, čím se prezentují, tady už přece bylo.