Martine, nedávno jste oslavili čtyřicet let existence koncertem v Paláci Akropolis. Letos jste vstoupili do Beatové sítě slávy a po dvaceti letech vydáváte novou řadovku. Jaký je to pocit?

Martin: Když doděláte nové album, je to vždy výjimečný pocit. Sice jsme mezitím vydali dvě desky s mojí druhou kapelou Lili Marlene, ale tenhle Precedens s názvem "Odstíny černé" se rodil hooodně dlouho. Spolu s ním se vlastně zároveň rodila i aktuální podoba skupiny. Obnášelo to hodně práce, šlo o běh na dlouhou trať. Ale všichni spoluhráči a Daniela (Langrová, zpěvačka souboru, pozn. aut.) podali skvělé výkony, mám z toho radost. Ta je samozřejmě kombinovaná se všelijakou psychickou havětí, jakou jsou úvahy o tom, jestli něco nemělo být jinak, zda tamhle nemělo být míň kytary a víc toho a toho synťáku a podobné pochybnosti. To k tomu ale patří - pochybnosti jsou, myslím, nedílnou součástí každé tvůrčí práce.

Koncert v Akropoli letos odvysílala ČTArt pod názvem "Precedens 40+ Live" a s výsledkem jsem byl fakt spokojený. V archivu ČT ho lidé stále najdou ke zhlédnutí. Jednalo se o parádní oslavu s několika skvělými hosty, ale postavenou především na současné podobě kapely a nových písních. Celé se to odehrálo v takové příjemné atmosféře a vůbec nic se nepodělalo - což je poloviční zázrak při těch vystoupeních, kde vás natáčejí na sedm kamer a řeší se milion organizačních a technických věcí kolem. A s tou Síní slávy je to moc milý, neb je to dáno hlasy posluchačů, ale jinak to zní trochu jako obřadní síň nebo valčík na rozloučenou. A to bych nerad. (smích)

Před lety jsme se bavili o možnosti vydání další desky, ale tenkrát jsi ještě nebyl příliš přesvědčen, že by měla vyjít. Nová zpěvačka, nová sestava - šlo o hlavní impulsy pro vydání a načasování této nahrávky?

Martin: To nějak musí nazrát samo, asi především tím, jaká je konstelace v kapele a jestli mám pocit, že mám co nabídnout autorsky. A hlavně jestli si za tím repertoárem naprosto stojíme já i spoluhráči. To víš - někdy je trochu složitý být zároveň skladatel, textař a producent, aby se ti tři nepohádali nebo třeba neporvali! (smích).

Na desce se nacházejí nové skladby a také ty, které již mohou návštěvníci vašich koncertů znát. Řídil ses při jejich výběru nějakým konceptem?

Martin: Myslím, že je dobré, když jsou písně otestované a trochu prokádrované na koncertech. Vyjasní se jejich energie, smysl aranží a výrazu. Ale i tak se na albu nacházejí dvě skladby nikdy nevídané a neslýchané. (smích) Jednu z nich nezná moc ani kapela, protože tam nehraje rytmika. Ta píseň vznikla už v době, kdy byl materiál na desku hotov, nazpívali jsme ji spolu s Danielou velmi spontánně ve studiu. Jmenuje se "Tsunami". To se zase lidi nasmějí. Já jsem přitom takovej veselej kluk...

Ale abych odpověděl trochu vážně - hodně se řídím intuicí, a protože jsem blíženec, ten druhej, co je taky mou součástí, zase pak hrozně prudí a brousí detaily. Vše se ale odvíjí od výkonu skupiny. Rocková hudba je kolektivní práce. To je na tom hezký, když sleduješ, jak jednotliví muzikanti tu tvou píseň posouvají někam, kam bys sám nikdy nedosáhnul.

Jsi známý svým perfekcionismem. Jak vznikaly písně? Jakým způsobem jste album točili a jak se ti spolupracovalo s novými spoluhráči?

Martin: Jsme kapela, která málokdy zkouší - vlastně jen když je nová věc. A jak zvolna písně vznikaly, jednou za čas jsme pak zajeli k našemu bubeníkovi Tomášovi ("Kobdzey" Kašparovi) do Štětí, kde má studio, a postupně je nahrávali. Vznikalo to dlouho, jako taková mozaika. Některé věci jsme už hráli v předešlé sestavě Precedens, ale prošly velkými proměnami. Nijak jsem netlačil na pilu časově - nikam jsme nepospíchali. Tomáš mezitím míchal živák z Paláce Akropolis, polovina kapely bydlí mimo Prahu, a tak je někdy náročnější to dát dohromady. Technicky se nástroje nahrávaly postupně a posílaly se například různé varianty online. Tvůrčí proces.

Pak všechen zpracovaný materiál dostal do rukou zvukový mistr a muzikant Moimir Papalescu, který vytvořil vlastní mixy a mastery. Myslím, že je užitečné, když se na to někdo podívá z vnějšku - tedy někdo tak kvalitní a zkušený jako Moimir. Ta spolupráce byla velmi přínosná. A jeho trpělivost se mnou neuvěřitelná. Titulní píseň "Odstíny černé" se mixovala a masterovala sedmnáctkrát. Mimochodem, album vychází nejen digitálně, ale i na CD a LP. Protože ho vydáváme sami - jsme moc vděční všem, kdo nám pomohli, včetně fanoušků na platformě Startovač. Díky!

Novou tváří za mikrofonem se stala Daniela Langrová. Po Báře Basikové či Ivě Marešové jsi změnil přístup k hlasovému výrazu a zvolil místo sopránu zpěvačku s altovějším rejstříkem. Co tě k tomu vedlo? A jak jsi ji vlastně objevil?

Martin: S Ivou, i když je samozřejmě excelentní zpěvačka, jsme se nenaladili na stejnou vlnu a skončilo to rozchodem. Do toho přišel ten nezvanej host jménem covid - a bylo vymalováno. Když pak lockdown skončil a začal jsem se ozývat jednotlivým muzikantům, zjistil jsem, že si našli jiná angažmá. A tak jsem se sešel s Pavlem Nedomou, který se mnou pracuje jakožto nejvěrnější muzikant už třicet osm roků, a přemýšleli jsme, jestli necháme Precedens hibernovat, nebo se pokusíme o jeho reinkarnaci.

A rozhodli jsme se pokračovat, i když jsme v tu chvíli byli jediní, kdo zbyl. A já začal s hledáním zpěvačky. Šel jsem se podívat do Rock Opery na nějaké představení, ale jiskra nepřeskočila. Při odchodu mi impresário a skladatel Milan Steigerwald povídá: "Ona tady vlastně dnes nezpívala Daniela. Ta by možná byla pro Precedens správná volba." A za dva dny jsem seděl s tou velmi milou, otevřenou a přátelskou bytostí na pivu.

Připadalo mi, že se známe celé roky. Dala mi nějaké svoje CD převzatých písní a já přišel domů, kde na něčem pracoval Pavel a byla tam i žena Jana. Povídám jim: "Takhle milá a hezká holka určitě nebude zpívat dobře - to už by bylo nepravděpodobný." Pustili jsme si CD a bylo to.

A Daniela znala basáka Zdeňka Imramovského a ten zase bubeníka Tomáše Kašpara. Z nějakého společného hraní pak věděla i o kytaristovi Karlu Voštovi, takže vlastně dala dohromady kapelu ona.

Byla to první volba? Neuvažoval jsi opět o mužském hlasu? V minulosti s Precedensem zpívali Sahara, Dvořák či Kolář.

Martin: Neuvažoval.

Jak se Daniela srovnávala s pozicí frontwoman a s přezpíváváním hitů z dob Báry, Petra či Ivy?

Martin: Legrační je, že Daniela naše písničky většinou ani neznala, což bylo spíš k prospěchu věci. Prostě jsme ty věci začali dělat jinak, hledali nové tóniny a aranže. Strávili jsme s Danielou a Pavlem hodně času u nás společným hledáním a ukotvením těch songů. Bylo to pracné, ale čím dál víc jsem měl pocit, že v altové podobě víc vyznívají texty zejména u těch novějších písní. Nějak jsme si zkrátka sedli a písně se proměnily.

Vím, že hrozí vždy srovnávání, když si posluchači na někoho zvyknou, ale já už jsem vlastně tolikrát začínal jakoby znovu... A ono je to pro mě svým způsobem inspirující a ozdravný. Aspoň nejsme žádnej Precedens revival. Nová parta mi dodala novou energii. Přece jen jsou všichni o hodně mladší - zkrátka 40+ jako Precedens.

Daniela: Samozřejmě vím, že jsem nastoupila do kapely, která je a asi bude navždy spojována s Bárou, po ní s Ivou. Jsem výrazově a hlasově jiná a chtě nechtě mě budou lidé srovnávat. Nicméně jsem se snažila dát původním písním svůj výraz a tím i snad i nový rozměr, jak říká Martin. Pódiová prezentace bylo něco, s čímž jsem se musela sžít. Ze začátku to byl ten klobouk, ale přiznám se, že obecně nerada nosím něco na hlavě, a tak jsem ho pak raději dávala klukům. A teď mám pro změnu nový účes. (smích) Ale s přibývajícími koncerty jsem se i díky Martinovi začala více a více osmělovat a uvolňovat. Třeba u písně "Piruety" jsem zařadila pohybovou kreaci, kdy po rockerském paření jdu na kolena a do záklonu. No jo, ale pak jsem si říkala, jestli ještě vstanu. (smích)

Martin: Vypadalo to tak, že nám Daniela umřela na pódiu. (smích)

Říkáš, že jste veselá kapela hrající neveselé písně. Jak vlastně vznikají texty? Objevují se v nich výtečné slovní obraty, kam chodíš pro inspiraci?

Martin: Myslím, že pro inspiraci se nikam nechodí - buď je, nebo není, i kdyby ses uchodil. Mám odjakživa rád literaturu, rád píšu, napsal jsem i několik povídkových sbírek a dva scénáře k celovečerákům. Texty už od dob Jana Sahary Hedla, samozřejmě, byly zásadní součástí naší tvorby. V těch svých se snažím nebýt banální a povrchní. Snad se to daří. Jen holt to většinou není moc legrační, ale nakonec jde o poselství o světě kolem a ten taky není bůhvíjak k popukání. Na albu "Odstíny černé" jsme dávali pozor, aby bylo textům dobře rozumět. Je to nakonec moje výpověď a věřím, že ve spojení s energií současné sestavy kapely nepatetická. My se fakt na koncertech hodně bavíme u těch našich ponurých písní - vždyť nakonec je to jen rock and roll. (smích)

Daniela: Všichni jsme opravdu osobnostně rozdílní, ale působí tam nějaká vnitřní chemie, která způsobuje to magické uvolnění. Každý z koncertů si opravdu užíváme.

Jaká je tvá nejoblíbenější píseň na desce "Odstíny černé"? Máš k nějaké speciální vztah?

Martin: Těžko říct - jsou to tak trochu moje děti, tak si vyber. Jedno dítě je ale adoptované, neb ho složil - hudbu i text - Raven, od kterého jsme už s Bárou kdysi dostali píseň "Kristiáne, vstávej!". Skladba "Hladina" se mu taky povedla - myslím, že se do toho celku pěkně hodí. Hodně výrazná je titulní "Odstíny černé". Mám hodně osobní vztah k už jmenované "Tsunami" - přijde mi jako taková apokalyptická balada. Valčík na rozloučenou, doslova. (smích)

Když se ohlédneš za celou tvorbou Precedensu, jak si v ní stojí právě vydávaná novinka?

Martin: Víš, logický je, že člověk má z tohoto hlediska většinou nejraději svou současnou práci a obvykle i prvotinu. Takže "Odstíny černé" a "Doba ledová" jsou z tohoto pohledu moje protekční děti. Z období s Petrem Kolářem mám furt rád "La, la, lá". Taky ji samozřejmě hrajeme i v současnosti. Jinak musím říct, že se dost nerad ohlížím, protože raději koukám někam na obzor před sebou. Poslouchám svou hudbu, jen když na ní nějak pracuju. Myslím, že ani nemám všechna svoje alba. Měl bych problém je možná i vyjmenovat. (smích)

Daniela: Když jsem dávala Martinovi CD, aby si poslechl můj hlas, přiznám se, neznala jsem žádnou píseň od Precedensu. Zpětně jsem to i ocenila, protože do nich mohu vložit kus sebe. Samozřejmě pro mě je Bára top a zpěvačka od Pánaboha. Nemá však smysl ji kopírovat. Asi by to nepůsobilo dobře. Jak již bylo řečeno, raději hrajeme nový materiál, i když víme, že fanoušci chtějí slyšet i letité hity. Takto se třeba dostala na playlist také "Věž z písku" - titulní píseň alba z roku 1988. Zkoušeli jsme a kluci ji začali hrát a ponoukali mě, ať si ji zkusím zazpívat. Nakonec jsem se, za jejich podpory, do ní dostala. Od té doby ji pravidelně uvádíme. A znovu jsme u té chemie a kapelového ducha. Bez jejich podpory by toto nebylo možné.

Na křtu jako host/kmotr vystoupí Kamil Střihavka. Proč právě on? Chystáte společně něco speciálního?

Martin: Kamila znám odnepaměti a mám ho rád - důležitá pro to rozhodnutí je ale zejména okolnost, že se dobře znají i s Danielou, protože dlouhá léta spolu zpívají v několika představeních v Rock opeře. Nic speciálního s Kamilem nechystáme.

Pojedete k desce nějaké turné?

Martin: Na koncertech intenzivně pracuje naše manažerka Petra Macháčková. Proto je to zcela v jejích rukou. Koncerty nás moc baví, ale že bych chtěl zbytek života strávit na šňůře, to zas ne. Stýskalo by se mi po malování, kterému jsem byl kvůli nové desce dost nevěrný, a taky se dost rád flákám - jsem totiž v podstatě lenoch.