Jsi známý z působení v kapelách jako Calm Season, Fake Tapes nebo The Prostitutes, na hudební scénu se nyní vracíš po téměř desetileté pauze. Proč po tolika letech?

Před osmi lety jsem se rozhodl skončit s hudbou. Kvůli sluchu. Měl jsem za sebou spoustu krásných projektů a koncertů, ale v jednu chvíli jsem cítil jasný signál, že už to dál nemám dělat. I když pro mě hudba znamenala všechno, pustil jsem to a uzavřel se. Začal jsem se naplno věnovat natáčení a režírování reklam.

Loni jsem zavítal na Ceny Anděl - jsem už roky v porotě kategorie videoklipů - a najednou mi došlo, jak moc mi chybí lidi, hudba, nahrávání, celý ten svět.

Důležitější ale bylo, že jsem si prošel breakdownem - deprese, nespavost, psychické potíže. I skrze to jsem si uvědomil, že jsem úplně zapomněl na to nejdůležitější: jak moc mi hudba chybí.

Jakmile jsem pak začal dělat první song, všechno se najednou rozsvítilo. Vydal jsem první singl "Oči jako planety", měl nečekaně velký ohlas - a tak jsem rovnou začal pracovat na celé desce.

Vnímáš hudbu jako terapii?

Hudba je pro mě vlastně dvojí terapie - pro mě samotného a pak i pro lidi. Dokáže přenášet emoce mnohem silněji, než když někomu něco jen řekneš. Když mě něco trápí, vložím to do písničky. Ale nesnažím se psát jen o sobě - spíš to převádím do obecnější roviny, aby se v tom mohli najít i ostatní.

Když jsem poslouchala desku, pomyslela jsem si, že jsi nejspíš romantik. Trefila jsem se?

Mám rád romantickej pohled na život. Nemyslím jen mezi dvěma lidmi - spíš obecně. Baví mě vidět příběhy. Věřím, že to, jestli je život všední, nebo ne, záleží hlavně na tom, jak se na něj díváš. A já se snažím nacházet něco hezkýho v každým detailu.

Většina písní pojednává o ženách?

Máš vlastně pravdu. V mojí hlavě ta deska vypráví hlavně o životě - ale když nad tím přemýšlím, možná je víc o ženách, haha. Napsal jsem přes polovinu textů. A ty svoje samozřejmě považuji za mně nejbližší. Jsou osobnější.

Za tou druhou půlkou textů stojí Petr Soukup?

Například text k úvodní skladbě "Bez tíže" napsala Tereza Podzimková, kamarádka, kterou jsem spontánně pozval na silvestra, kde jsme byli s partou lidí bez alkoholu a ohňostrojů na takovým nádherným místě. Po pár dnech mi poslala kousek textu, který ji ke mně napadl. Navedl jsem ji, jak bych chtěl, aby text dál vyzněl, a pak ho dokončila se mnou ve studiu. V té době jsem cítil, že mám za sebou hodně partnerských vztahů a do nového chci jít vyčištěný - bez tíže. Ta písnička je o tom, že levituju ve vzduchu, kolem mě lítají úlomky minulosti a já se snažím, aby žádný z nich nezasáhl něco nového.

Pak třeba singl "Oči jako planety" pojednává o konkrétní ženě, která teď už pro mě není tolik důležitá. Měli jsme krátký románek, ale ona to utnula. Zůstaly ve mně silný emoce - a ty jsem přetavil do písně. Život je pomíjivý, emoce zmizí, ale písnička zůstává. (smích)

Právě tato písnička se v tracklistu objevuje hned dvakrát. Album uzavírá její večerní verze. Proč dvě podoby? A která vznikla dříve?

Nejdřív vznikla plná verze, pak jsem nahrál živák jen s pianem - večerní verzi. A nakonec mám pocit, že právě tahle je mi bližší. Je jemnější, ne tak natlačená. Vznikla spontánně - a možná právě proto má pro mě větší sílu.

Jak vznikaly další skladby?

"Pořád se mi o tobě zdá" nebo "Restart" napsal Petr Soukup už před pěti lety a já jsem se k nim dostal až teď, když jsem je našel v šuplíku a zhudebnil je. "UFO" je můj text o dvou lidech, co se mají rádi, chytnou se za ruce a jdou spolu naproti tajemnému dobrodružství. Na konci se skrývá detail - "hranolky se sýrem". Zpívám to potichu, doufám, že si toho někdo všimne.

Ve "Vodě v potoce" jsem přirovnal ženskou sílu k Matce přírodě. Vychází to z jedné hodně intenzivní lásky pár let zpět - ale nejedná se o píseň pro jednu konkrétní holku. Spíš je to oslava a uznání ženský energie obecně, protože právě v té ženě jsem krásu ženskosti objevil.

Netradičním názvem mě zaujal "Cukr v popelníku". Co se za ním skrývá?

Text napsala Klára Nohejlová (dříve Lesse), se kterou se znám už od šestnácti. Tehdy jsem měl kapelu Big Cheese a ona Guaranu. Byli jsme dobří kamarádi a jednou jsme spolu vyrazili na koncert do Café Na půl cesty. Chtěli jsme si povídat, ale nebylo slyšet ani slovo. Tak jsem vzal popelník, vysypal do něj cukr a začali jsme si psát vzkazy prstem. To byl základ pro tuhle písničku.

O dvacet let později, kdy jsme se celou dobu vůbec neviděli, mi Klára napsala ve tři ráno - že má týden po třetím porodu, nemůže spát, a tak to z ničeho nic dopsala. A jestli bych to náhodou nechtěl zhudebnit. Nepíšu nikdy lidem, aby pro mě vyloženě napsali text, prostě to ke mně chodí samo.

"Holka polámaná" není úplně veselá záležitost.

Poslední písničku na desku jsem napsal na téma ženského traumatu z dětství. Sdílel jsem tehdy výzvu na Instagramu, jestli se o své zkušenosti chtějí ženy podělit - a přišlo mi naprosto nečekaně asi šedesát odpovědí. Psaly mi dlouhé zprávy, četl jsem je tři dny. Nešlo jen o témata jako sexuální obtěžování, ale třeba i o necitlivost otců, chybějící podporu... Nechtěl jsem, aby ten text působil z mužské perspektivy zvláštně, proto jsem přizval Terezu Podzimkovou, aby ho se mnou dopsala.

Nejdůležitější songy na desce jsou pro mě "Hmm živote", "Grál" a "Cesta". Vyprávějí o životě, o tom, co mně osobně pomohlo dostat se z depresí. O tom, že štěstí není venku, ale uvnitř. Lidi ho často hledají v externích věcech - že si něco koupí, že někoho potkají -, ale ono je to jinde. Každej ho v sobě máme. Jen ho umět najít.

Tyhle písně balancují na duchovní rovině, ale není to na sílu. A i když to bylo trochu limitující, povedlo se mi do každé z nich přirozeně dostat slovo vesmír. Protože v něj věřím. Věřím, že věci mají svůj smysl, tak jak jsou nastavené. A že zároveň existuje i něco přesahujícího - různé kultury a země to jen potvrzují.

"Hmm živote" vypovídá o přítomnosti, abychom si užívali toho, co je teď, že?

Přijde mi, že dnes skoro nikdo nežije v přítomnosti. Lidi se buď pořád vracejí k tomu, co bylo - často to vidím u generace našich rodičů -, nebo se naopak upínají k tomu, co bude. Furt někam spěchají, plánují, pracují, aby si jednou něco mohli dovolit. Ale mezitím jim uniká to, co je tady a teď.

Já sám jsem dlouho žil v horizontech - co všechno musím, co bude zítra, za rok, za pět let. A tělo mi to začalo dávat dost jasně najevo. Dostal jsem se do bodu, kdy už to tak dál nešlo. A tehdy mi došlo, že cesta ke zdraví je v bytí v přítomnosti.

Song "Restart" se zase vrací k době covidu.

Petr Soukup mi ho poslal právě tehdy, během covidu, a já jsem ho taky nechal ležet v šuplíku. Později jsem na kytaru složil základní podklad a zpěvovou linku, pak jsem zašel za Jirkou Vidasovem, který vymyslel nádherný piano. Bharata Rajnošek do toho přidal bambusovou flétnu, Terezie Kovalová cello, jsou tam sbory a vlastně dalších milion zvuků, které dohromady tvoří hodně vrstevnatý svět. To už ale vše dával dohromady producent alba Petr Zatloukal.

Text není o covidu, ale o tom, co nám to období ukázalo. Dneska se všechno zrychluje. Přichází umělá inteligence, spousta věcí se přesouvá do virtuálna. A já mám pocit, že možná brzy dospějeme do bodu, kdy se budeme chtít vrátit. K něčemu hmatatelnému. K setkání. Nebude na to ani potřeba se racionálně rozhodnout, dovedou nás k tomu naše duše, které po tom budou toužit. Aspoň si to myslím.

Ta písnička má velmi popisný text - říká ti v přítomném čase, co se kolem tebe děje. A ty si to představuješ, jdeš kolem toho, vnímáš detaily. Je to taková tichá procházka obrazem nového světa.

S Terezii Kovalovou jsi působil v projektu Calm Season. Ona nedlouho po tobě taky vydá debutovou desku. Jak moc jste v kontaktu, vypomáhali jste si či nějak radili s nahrávkami?

S Terkou jsme spolu byli hodně dlouho a intenzivně. Pořád se máme rádi, ale každý jsme se posunuli jinam. Už to po lidské stránce nefunguje jako dřív. Ale je to v pohodě, jsme kamarádi. Moc jsem si přál ji mít na desce. Je vlastně docela vtipný, že když jsem začal točit svoji, ona už tu svou měla hotovou, ale já ji nakonec vydávám dříve.

Znám spoustu lidí, co hrají na cello, ale chtěl jsem, aby tam byla určitá kontinuita. Nedávno mi psala, že bude mít na podzim křest alba a že by tam chtěla pozvat i jiné svoje projekty jako support. Tak jsme si řekli, že bychom tam s Calm Season mohli zahrát dva tři songy. Comeback zatím neplánujeme. Nevylučuju to, ale ani k tomu momentálně nevidím důvod.

Na tomhle albu se mnou spolupracovalo sedmnáct muzikantů napříč písničkami.

Album obsahuje tři spolupráce: s Lenkou Dusilovou, Šimonem Bilinou a Terezou Luna. Na základě čeho vznikla tato spojení?

Šimon je můj nejbližší kamarád, vídáme se pořád. Mega ovlivnil vznik celý desky. Díky němu jsem se taky seznámil s Petrem Zatloukalem, který ji pak produkoval. S Lenkou Dusilovou se známe už nějakých patnáct let. Dlouho jsme si říkali, že bychom někdy něco společně udělali, ale chtěli jsme, aby to vzniklo přirozeně, ne na sílu. Písnička "Grál" mě napadla za hodinu. Měl jsem představu, že bude éterická, vesmírná - a že by právě Lenka mohla být její součástí. Některá slova na ni byla ze začátku možná moc - musela si nejdřív zvyknout na to, jak to myslím. Třeba slovo grál je pro některé lidi kontroverzní. Ale když pochopíš, jak to cítím, víš, že to není póza. Když Lenka začala zpívat, rozbrečel jsem se. Všechno se mi v tu chvíli spojilo.

Skladbu jsem pak poslal Pavle Fendrichové, své učitelce zpěvu. Ta mi řekla, že jí lidi posílají písničky pořád, často nemá čas si to poslechnout. Ale že "Grál" si pustila třikrát za sebou. Prý z toho úplně odpadla - a já se z té reakce rozbrečel podruhé.

Ondra Urbánek ze Supraphonu mi pak poslal tip na Terezu Luna. Terka tolik známá zatím není, zpívá v muzikálech - ale jakmile jsem slyšel její hlas, zbláznil jsem se do něj. Nechtěl jsem mít na desce featuringy jen proto, abych si na nich budoval jméno. Chtěl jsem, aby to všechno dávalo smysl.

Ale pak tam slyším ještě jeden ženský hlas. Komu patří?

Není to klasickej featuring, ale rozhodně ani ztracenej backvokál. Karča Gregorová, která teď maturuje na konzervatoři, mi v poslední době hodně pomohla se zpěvem. Zpívá ve skladbách "Cukr z popelníku" a "Voda v potoce" - tu druhou mi dokonce pomáhala i dodělat. Má skvělej cit a talent a teď chystá svůj první singl pod jménem Firuza. Myslím, že o ní ještě uslyšíme.

V písničce "Pořád se mi o tobě zdá" je tvůj hlas prohnaný přes nějakou mašinku. Co bylo záměrem? Taky nadhled?

Tahle písnička je asi nejmíň hluboká z celé desky, ale o to důležitější. Potřebuješ tam i moment, který to odlehčí, aby to nebylo celý až moc deep. Je hodně rocková, a tak jsme chtěli něco, čím ji odlišit. Producent Petr přišel s nápadem dát na začátek takovej robohlas. Nejdřív jsem si říkal, že se snad zbláznil - ale pak to ve mně uzrálo. A dneska si neumím představit, že by tam chyběl. (smích)

Vždy jsi snil o sólovce?

Nesnil. Zároveň je vlastně zvláštní, že se to jmenuje Adam Vopička, když se na tom podílí tolik lidí. Proto možná až hystericky všude zmiňuju, kdo se na tom všechno podílel. Nicméně sólová deska to je, cítím, že se to mělo jednou stát.

Co říkáš na oprášení The Prostitutes?

Vždycky šlo o skvělou kapelu, hodně specifickou. Do dneška mě fascinuje, kolik lidí to v Česku poslouchalo, i když to byla tak specifická záležitost. Z kapely jsem odešel kvůli problémům se sluchem. Chybí mi to - vyhovovalo mi, že jsem tam hrál jen na basu a nemusel řešit nic jinýho. Fakt jsem si to užil. A mám radost, že se kluci zase vrátili na scénu.

Limitoval tě sluch při skládání?

Říká se, že kde je vůle, tam je cesta. U mě tkví problém v tom, že některé zvuky vůbec neslyším - hlavně ty ve vyšších frekvencích. Když se jim ve studiu vyhnu, je to v pohodě. Ale když si třeba pustíme tu samou desku, budeme ji vnímat úplně jinak. Ty uslyšíš prostorový, detailní zvuk, kdežto já ho slyším zúženě, bez jemností.

Teoreticky bych ti mohl ořezat výšky, abys slyšela, co já - ale tvoje vnímání by bylo úplně jiné, protože tvůj mozek je na něco jiného zvyklý.

Musím dělat maximum pro to, aby se sluch nezhoršoval. Jakékoliv vystavování se hluku znamená riziko. Neobejdu se bez in-earů. A přesto se to ve mně pere - koncerty jsou pro mě to nejtěžší, ale zároveň je miluju a chci hrát dál.

Mnozí tvou tvorbu srovnávají s písněmi Davida Stypky. Svazuje tě to?

Občas mi píšou cizí lidi, kteří narazí na moji hudbu, a zmíní srovnání s Davidem. Nikdy to není v negativním duchu. Nesnažím se ho napodobovat, ale nepopírám, že mě jeho hudba určitým způsobem ovlivnila. Když si ale pustím starší věci od Calm Season, z doby, kdy jsem Davida a jeho hudbu neznal, nepřijde mi, že bych tehdy zpíval o tolik jinak. Možná jen teď zpívám technicky líp než tehdy, protože chodím na zpěv.

Když jsem Davida slyšel poprvé já, něco mi to připomínalo - třeba Anetu Langerovou a její starší tvorbu. S Davidem jsme se znali, hráli jsme spolu na pódiu na svatbě Terezie Kovalové. Doteď mám v hlavě výčitky, že jsem mu tehdy odřekl natáčení jednoho klipu, protože měl malý budget. Jeho hudbu vnímám jako zásadní pro českou scénu, ale ta podobnost není záměr.

Pokud se nepletu, sám sis dřív neříkal o peníze za natáčení klipů, že?

To je pravda - třeba u Davida šlo o to, že měl tak malý rozpočet, že by to nepokrylo ani náklady. A to říkám jako člověk, který si za klipy nikdy nic neúčtoval. Naposledy jsem třeba točil pro Vypsanou fixu. Měli rozpočet 150 tisíc, ale celé to stálo čtvrt milionu - a já sám jsem doplácel 40 tisíc ze svého, jen aby to bylo hezký.

Celý život dělám spoustu věcí zadarmo, pomáhám kapelám. Ale když pak dělám klipy pro sebe, nikdo se se mnou moc nemaže. To mi přijde vlastně vtipný. Třeba první klip pro Thoma Artwaye - "I Have No Inspiration" - jsem natočil za 30 tisíc. Má přes 1,5 milionu zhlédnutí a já z toho neviděl ani korunu. Nebo "Rychtu" pro Zrní - to byl můj vůbec první klip. Nemám z toho do teď vůbec nic, ale neřeším to. (smích)

Sám pro sebe sis ale klipy netočil.

To mě neláká, nechci si dělat věci sám, baví mě spolupráce s dalšími tvůrci.

Křest se uskuteční 10. května v Malostranské besedě. V jakém duchu se ponese?

Nemám tolik rád klasický kluby - na moji hudbu se prostě nehodí. Mám teď velkou kapelu, hraje nás sedm a na to se ta beseda perfektně hodí. Ale do budoucna chci, aby se lidi cítili být součástí koncertu, ne jenom publikem někde ve tmě. Nechci hrát pro anonymní tváře, takže budu hledat alternativní způsoby, jak koncertovat. Zároveň fakt nesnáším, když se v prvních řadách lidi nahlas baví. To byl i jeden z důvodů, proč jsem přestal hrát s Calm Season - na komorních koncertech se to prostě nehodí a pravidelně mě to trápilo.

Můj první sólový koncert s kapelou byl na půdě Malostranské besedy. Seděli jsme na židličkách mezi lampičkami - taková unplugged Nirvana. A myslím, že do budoucna to nebude o moc jiné.