Nedávno jste vystupovali na koncertě na podporu Ukrajiny. V jakém duchu akce proběhla?

Katka: S Danem se takových akcí účastníme od začátku. Navíc Dan začal hrát s ukrajinskou zpěvačkou, která sem utekla před válkou z Dnipra. Bylo to multižánrové, organizované Pohodou. Přišlo pět tisíc lidí, na to, že se jednalo o koncert, a ne protest, šlo o pěknou a silnou akci.

S tím souvisí i turné "Buď láska", které jste jeli v únoru po vaší zemi právě s Milou Medvedovskou. Povedlo se? Myslíte si, že lásky je nedostatek?

Dan: Mila původně měla jet dál, ale zůstala tu. Naše umělecké cesty se střetly, koncerty se konaly jako připomínka toho a také faktu, že válka stále trvá. Došlo k proplétání našich písní. Byl to silný očistno-obohacující zážitek. "Buď láska" znamená ukrajinské "prosím".

Katka: Pro ně je to běžný výraz, ale nám to dává druhý smysl, ve slovenštině má o mnoho širší i hlubší význam. Nemyslím si, že je nedostatek lásky, ale spíš chybí porozumění, respekt a empatie, na kterých to celé padá. Hodně lidí má ve svém životě lásku a nemusí jít o tu partnerskou, může se objevovat v jiných formách. Chybí nám sebeláska. Když má člověk rád sám sebe, respektuje se, otevírá to cesty k tomu, aby respektoval i druhé. Obviňujeme se, vznikají frustrace, nefungují vztahy. Z tohoto pocitu nepochopení mají lidi potřebu popíchnout, aby si na chvíli ulevili, vznikají kulturní i skutečné války.

Dan: Každý dává, co má. To, co jsme dostali do vínku od rodičů, předáváme dál. Nemohli nám dát, co neměli. A my to žijeme a šíříme dál.

Na Slovensku je Katka považována za velkou osobnost hudební scény, v Česku zůstává pro mnohé prozatím neobjeveným démantem, jak ji nazval jeden publicista. Cítíš se tak? Chceš to změnit? Doslechla jsem se, že plánujete v Česku více koncertovat.

Katka: Cítím se jako Čechoslovák. Mám to tu ráda, několik let jsme koncertovali s kapelou Neřež, byli jsme součástí projektu Michala Horáčka "Český kalendář". Takže jsem tu dříve koncertovala, pak se mi narodily dvě děti. Potřebovali jsme se stáhnout, protože mi to naplňovalo veškerý čas. Pak začali Neřež hrát s Luciou Šoralovou. My hráli s Geišbergovci. Zdomácněli jsme na Slovensku a Česku jsme se zapomněli věnovat. Teď přišla chuť sem občas zajet, na Slovensku koncertujeme hodně. Umíme se vracet, ale jezdíme i na nová místa. Minulý rok jsme byli na evropském turné. Brno, Praha, Mnichov, Paříž, Brusel, Lucemburk… každý den jiné město, bylo to dost náročné.

Dan: Ten neobjevený diamant je hezké spojení. Koncerty, kde hrajeme jen my dva, jsme si nazvali "Miniatour", jezdíme v této podobě třetím rokem v minimální sestavě. Občas se nám děje, že za námi přijedou na Slovensko fanoušci z Moravy. Na posledním albu "Krehkosť" máme duet s Ondrou Rumlem. Když se to vše spojí, dává nám to signál, že máme Česko zkusit.

Katka: Není to tak jednoduché, jako když jsem neměla děti. I když jsem vyhrála SuperStar (první ročník na Slovensku, 2005 - pozn. aut.), v jisté fázi to neznamenalo nic. Zkoušeli jsme i hraní po knihovnách, kavárnách. Museli jsme jet za lidmi a ukázat jim, jak to umíme. Teď po čtyřicítce už není energie taková a nemůžu být nonstop pryč.

Dan: Ne že bychom začínali od nuly, zázemí jsme si vybudovali, ale ozývá se teď více hlasů, abychom šli sem.

Na jakém nejzajímavějším místě jste hráli, když jste jich objeli tolik?

Katka: Teď nás čeká hraní ve vlaku. V Utrechtu jsme vystupovali v metalové katedrále - starém kostele předělaném na kulturní centrum. Nebo v ruině kostela svaté Kateřiny v Norimberku na festivale.

Dan: Hráli jsme na louce na severu Slovenska, kde náš kamarád vysloveně žije v lese. Ve skalách si udělal díry, kde bydlí. K němu se přidala komunita dalších zajímavých a vystudovaných lidí. Říkal, že to je pěšky dvacet minut do kopce a že nám vynesou nástroje v krosnách. Nakonec to bylo čtyřicet pět minut a s námi tam šli i fanoušci. Vylezli jsme nahoru s výhledem do krajiny a hráli tam pro lidi s dětmi, se psy, do toho nám michelinský kuchař dělal tuňáka.

Nebo jsme vystupovali ve Zbojnické chatě v Tatrách. Nejde se tam jinak dostat než pěšky. Horský nosič si naložil klavír, reprák, akordeon, měl na sobě šedesát kilo a tři a půl hodiny šel do kopce. Na chatě to bylo krásné, koncert jsme hned vyprodali. Dorazili tam i dva lidi z Prahy, ale mysleli si, že jdou na Katku Knechtovou, přesto byli nadšení tak, že si koupili naše cédéčka a lístky na další koncert. Se všemi jsme pak spali v té chatě, protože v noci kvůli bezpečnosti odejít nemůžete.

Ročně absolvujete 100-150 koncertů. Baví vás to stále při takovém tempu? Nesklouzáváte po letech k rutině? Vím, že Katka před časem trpěla úzkostmi před vystoupeními. Nabrala jsi tedy po covidové pauze druhý dech a získala sebejistotu?

Katka: Roky jsem se nacházela ve stavu, že nechci nikoho vidět.

Dan: Když vyšla na pódium, omluvila se, že přišla, že bude zpívat, že tam je.

Katka: Během covidu mně to začalo chybět. Znovu jsem se zamilovala do práce. Jak hrajeme, jak je to tvárné, nic nás nesvazuje, děláme, co nás baví, každý koncert je jiný. Vždy to překvapí. Miluju být na pódiu s Danem. Je to forma domova, meditace, takový náš minisvět.

Dan: Kdybych to přirovnal k růži, řekl bych, že teď začala enormně kvést. Když hrajeme, neřeším, zda tam někdo je, jsme napojeni na hudbu. Navíc nemusím řešit dirigentské věci, jako když hrajeme s kapelou.

Prý jste rádi, i když publikum netleská, cítíte tak, že se diváci více napojili a písničky v nich nechávají dozrávat pocity. Co to s vámi na pódiu v ten moment dělá?

Katka: Tím, že máme těžká témata, protestsongy, potlesk vnímám jako vyrušující. Ale když zůstanou diváci jen sedět, je to pro mě znamení, že pochopili, co jsme chtěli povědět.

Jde i o případ písně "Vojna"?

Katka: Ano. Dan tam má drásavou mezihru, kde hraje jako siréna. Cítím tam střelbu (tříská do klavíru) a poté přejde do skladby "Čo zostane". A to je najednou příliš mnoho reality, která nás profackuje, a občas se nedá reagovat jinak než jen tichem.

Za osmnáct let spolupráce jste odehráli 1 800 koncertů. Až nyní ale vyšel společný klip. Dřív na něj nezbýval prostor?

Dan: Když jsme se potkali na začátku, museli jsme ve zkušebně zhasnout, aby Katka sebrala odvahu něco zazpívat. Celá ta léta jsou naše společná intimita a postupné odhalování, uvolňování, které vyústilo do posledního alba "Krehkosť". A právě píseň "Vezmi ma domov" si lidé na koncertech či na internetu často přáli.

Katka: Klipy jsem nechtěla točit proto, že jsem se styděla. Média do mě neustále vrtala, jak vypadám. V té době jsem se nerada fotila. Nechtěla jsem se na sebe dívat. Chtěla jsem se uchránit, aby se bulvár zase něčeho nechytil.

Klip nás zavede do vašeho rodinného prostředí. Bylo těžké vzít lidi domů? Přece jen se před nimi zase o něco více obnažujete.

Katka: Původně jsem to tak nezamýšlela, chtěla jsem video vyskládat jinými lidmi a jejich domovy v různých formách. Vzít je k sobě domů mi přišlo jako klišé, ale jak to celé vznikalo, neměla jsem ponětí, že vůbec něco točíme, bylo to přirozené. Kameraman nás natáčel při obyčejných chvílích, kdy jsem vařila, trávila čas s rodinou. Druhý den jsme byli u Danových rodičů a jeli jsme k babičce, která napekla chléb a dávala nám ho s domácím máslem. To byl jeden z nejsilnějších okamžiků pro mnoho lidí, protože měli dětství spojené s babiččinou rukou a chlebem s máslem, znamenalo to pro ně domov. Celé jsme to zachytili v syrové, ale zároveň nejkřehčí formě. Neměla jsem potřebu dělat naši domácnost hezčí, je to autentické, máme tam roztrhané křeslo a tak dále.

Od Dana jsi nedávno dostala buben a looper. Jak jde učení?

Katka: Dostala jsem od něho hodně nástrojů. Chce, abych se muzikantsky vyvíjela.

Dan: Ještě nepoužila keytar, kterou proslavil Michal David coby závěsný synťák. Pak přišel looper, který se používá, velký buben, plus k tomu nevytáhla z obalu činel.

Katka: Celou dobu jsem jen zpívala, teď na mě vytahuje nástroje a říká, že je mám obsluhovat.

Dan: Ochraňuju tě od Alzheimera.

Katka: Ale jsem z toho spíš ve stresu, moc nad tím musím přemýšlet. Neuvolním se tolik pěvecky, soustředím se na rytmus. Ale chápu přínos, který z toho plyne pro koncert i pro nás.

Katčin manžel je vaším producentem, všestranným technikem i šoférem. Nežárlí na sebe pánové?

Dan: My to nazýváme manželský trojúhelník.

Katka: Známe se za ty roky velmi dobře, ale jak ho vidím s jinou zpěvačkou, začínám žárlit. Roky hrál s Katkou Knechtovou či se Simou Magušinovou. Já fakt nehraju s nikým jiným. Dan se na všechny zpěvačky moc hezky dívá.

Dan: Obdobně jsem tak sledoval Igora Timka, když jsem zaskakoval za Zolyho. Když s námi hraje violoncellista Matěj Tkáč, díváme se sobě tak intenzivně do očí, že mi to připadá až jako jistá forma sexu.

Katka: Nikdy se mi tak dobře jako s Danem nehrálo. To, jak umí poslouchat, soustředit svou energii a pozornost na spoluhráče, jak se cítím volná... Něco podobného jsem cítila, když jsem párkrát hrála s Matejem Benkem či Petrem Maláskem, ale Dana vnímám jako domov, jako jeden z mých domovů.

Za desku "Krehkosť" jste získali cenu Radio_Head Awards v kategorii Folkové album roku. Co pro vás toto ocenění znamenalo? Další motor do tvorby?

Katka: Byla jsem potěšena. Když jsem vyšla z komerční soutěže, mainstreamová ani alternativní scéna mě nechtěla přijmout. Dlouhou dobu jsem měla pocit, že musím někoho přesvědčovat, že má moje tvorba kvality a aby jí dali šanci. Bojovala jsem s pocitem vnitřní nedostatečnosti, a když přišla tato cena od odborné poroty, dostavil se pocit zadostiučinění. Bylo to velmi příjemné a vážím si toho.

Jak moc jste v souladu s názvem křehcí?

Katka: Podívala jsem se do sešitu, do kterého jsem si psala texty. Název "Krehkosť" jsme původně použili pro píseň "Vojna". V tom vyjmenování, co válka znamená, je křehkost uvědomění si, že lehce můžeme přijít o vše, co považujeme za samozřejmé. Přijdeme o domovy, zavřou nám hranice, umře někdo, koho miluješ. Stane se něco, na co nemáme vliv. Pocit křehkosti je v nás všech: i když se snažíme zůstat silní, rozbije nás to kousky. Křehkost je obsažena ve smutných aspektech alba nebo i v tom, jak zpívám o stárnutí v "Korálkách", ale v i těch intimních a radostných chvílích.

Album zní autenticky, je neučesané, obsahuje i povzdechy. Zachycuje hudební křehkost minimalisticky bez příkras. Poprvé ses nesnažila zpívat jen pěkně, jsou tam nasnímány ruchy a vše okolo. Co se stalo impulsem k tomuto kroku? Jde to ruku v ruce s dnešní dobou, kdy se odkláníme od dokonalosti?

Katka: To je dobrý point, nemám ráda dokonalost, protože neexistuje. Osobně mě baví vidět někoho, kdo chybuje. Pokud to má nosnou myšlenku a interpretovi věřím, jako chybu to nevnímám a přijde mi to lidské.

Dan: Dosavadní alba jsme nahrávali ve studiu, zabookuješ si čas, což je stresující, vzniká tam tlak na koncentraci. Tuto studiovku jsme natáčeli doma a nenechali jsme se vyrušovat. Katka byla v teplákách na gauči, kde jsem ji obložil mikrofony, naproti ní si dal klavír, počítač, spustil nahrávání a jelo se.

Katka: Dan zase ráno šel v pyžamu nahrávat ptáčky k řece. Nazpívala jsem to uvolněná, i když se vsedě nezpívá zrovna dobře, ale neměla jsem potřebu vstát a něco upravovat. Udělali jsme si živý záznam.

Deska trvá hodinu. Měli jste toho na srdci hodně. Zastavila bych se u některých názvů, písní. Co jste chtěli říci songy "Dasein" a "Kontrapunkt"?

Katka: "Dasein" je německé slovo, které znamená zde býti. A přesně o tom píseň pojednává. Být tady v tomto okamžiku, který se může snadno ztratit, změnit. Zkusit protančit životem, občas si chytit momenty radosti, štěstí... A "Kontrapunkt" je termín z hudby. Současné vedení několika melodií. Přišlo mi to jako hezká metafora lásky. Dva různé světy, které se protnou v jednom.

"Letter Love" se v tracklistu objevuje ve dvou verzích - Dur a Mol. Proč?

Katka: Vzniklo to organicky. Leitmotiv kolibříků. Text během desky zopakuju dokonce třikrát, plus se kolibříci objevují na obalu. Jde o metaforu křehkosti.

Dan: Tyto dvě písně jsme jako jediné nenahráli na chatě, ale vznikly ve studiu.

Katka: Obě vlastně následují po duetech s Ondrou Rumlem. Jedná se o vyznání lásky, měla jsem pocit, že si to žádá molovou i durovou verzi. Láska mi zní tak i tak. Někdy durově a radostně, jindy v tlumenějších molových tónech. Barevně je to celé proměnlivé… křehké.