Pop-punkový týden (třetí listopadový) nemohl skončit lépe. V úterý se v Praze ukázali Hot Milk, v pátek You Me At Six a v neděli se všechny žánrem okouzlené uši upínaly k Yellowcard. Akorát už se nejednalo o Prahu, nýbrž o Kolín nad Rýnem. Nejstarší a zároveň čtvrté největší německé velkoměsto s přibližně 1,09 miliony obyvatel, respektive přímo prostor Palladium (představte si trochu industriálněji pojaté Forum Karlín), hostilo skupinu z Jacksonville už když se tady skoro přesně nad den před osmi lety doslova rozpadala.

"Náš konec nebyl žádný marketingový trik. Vážně jsme se rozpadli a zdejší koncert, tehdy poslední z našeho rozlučkového turné, byl navzdory vám, skvělému publiku, naším nejčernějším dnem. Regulérně jsme se tady s každým loučili s vědomím toho, že už se asi nikdy v životě neuvidíme," vykládal hned ze startu frontman Ryan Key. Ten se po konci skupiny, v jejímž čele stojí už čtvrtstoletí, věnoval nepříliš úspěšné sólové kariéře pod občanským jménem William Ryan Key.

A ano, moc toho do světa za tu dobu nevyslal. Zbývající členové kdysi tak populární party, jež nejnověji přispěla svou coververzí titulní písně z Aladina do pop-punkové kolekce přepracovaných songů z disneyovek, se, co se hudebních aktivit, činili ještě méně. Ostatně jak při setkání s fanoušky před osmi lety kytarista Ryan Mendez prozradil, v plánu měli produkovat hudbu mladším umělcům, fotografovat nebo hrát golf.

Ještě než se ale dali všichni zase dohromady, aby oslavili dvacet, respektive nyní už jednadvacet let od vydání přelomové studiovky "Ocean Avenue" a nakopli svou kariéru k novým výšinám, vyprodaná hala pro čtyři tisíce fanoušků patřila This Wild Life. Pravda, program konající se v o polovinu menším prostoru E-Werk nacházejícím se doslova přes cestu nabízel větší lákadlo - Huddy, I See Stars a především Hot Milk tady ve stejnou dobu zahřívali pódium pro Palaye Royale.

Proti silnému trojlístku by This Wild Life asi nevyhráli - na to jsou moc měkcí. Dvojice hrající na ukulele, akustickou kytaru a kopák odstartovala večer zhruba o dvacet minut dříve, než avizoval časový harmonogram. Prý proto, aby evropskou šňůru zakončenou právě v Kolíně nad Rýnem nekorunovalo zmeškání letadla zpět do Ameriky. To patrně ovlivnilo i další vystupující rovněž startující zhruba o dvacet minut dříve, přičemž na setkání s fanoušky po koncertě jsme tentokrát čekali marně.

Nad rámec coververze "Tell All Your Friends" od emo-rockerů Taking Back Sunday a "Take Me Home, Country Road" Johna Denvera duo nepředvedlo nic pamětihodného, zasvěcení se ale mohli alespoň pousmát při pokynu zvednutí ukulele nahoru krkem vzhůru. "To abyste aktivovali Star Power jako v Guitar Hero!" žertoval zpěvák, který svého spoluhráče prý potkal před dvanácti lety v obchodě s kytarami v Kalifornii. "Je fajn, že už nejsme tak švorc a nemusíme hrát v pizzerii jako dřív," pochvaloval si. Ryan Key jejich účast později vysvětlil tak, že na skupinu narazil v roce 2018, když během svého sólového turné hrál spolu s nimi před kamarády z Mayday Parade - a okamžitě se spřátelili.

Téma kamarádství večerem rezonovalo ještě mnohokrát. "Kámo, znáš mě dvacet let, jak tě mohlo napadnout, že nabízet mi panáka whisky, když mám před sebou na odzpívání ještě celý koncert, je dobrý nápad?" čertil se na oko frontman. To když mu před "One Year, Six Months" začal, stejně jako ostatním spoluhráčům z Yellowcard, neplánovaně strkat na oslavu konce turné plný kelímek kytarista ze Story Of The Year.

S nimi se pop-punkeři z Jacksonville dlouho nesnášeli, přiznal Ryan. "Vydali své klíčové album 'Page Avenue' taky v roce 2003, takže jsme měli trochu iracionální souboj o to, čí Avenue je lepší. Změnilo se to až ve chvíli, kdy jsme se s nimi seznámili a od té doby jsme spolu opakovaně vyráželi na turné." Formace ze St. Louis svůj set odpálila v 19:52 a koncertu oproti předchůdcům dodala říz. Čistý, melodický zpěv frontmana Dana Marshalla v tričku s obrázkem Britney Spears se měnil v hřmotný scream a zase zpátky.

Story Of The Year se v Kolíně nad Rýnem ukázali po dlouhých patnácti letech a odehráli koncert, s jakým by se klidně mohli stát headlinery večera. Kytaristi pobíhali po stagei zleva doprava, lezli po ego riserech a zase z nich skákali dolů, házeli u toho patkami, a než se nadáli, v sále plavali první crowdsurfeři. Tři ukázky z loňské, už šesté desky "Tear Me To Pieces" ukázaly, že si kvarteto stále udržuje tvůrčí dovednosti na vysoké úrovni. Kdo si tuhle tvrdší variaci na Simple Plan dosud nenastudoval, měl by tak rychle učinit. Samotní Yellowcard jejich show sledovali zpovzdálí a při svém vlastním představení se pak vyjádřili, že se diví, že divákům ještě zbyla nějaká energie i na ně.

Jejich set začal klasicky - prvním mainstreamovým singlem "Way Away", na jehož úvod se oba Ryanové v sestavě postavili k sobě - a zatímco hráli úvodní riff, přikrčili se jak sprinteři čekající na výstřel. S rozjetým refrénem už ale vystartovali naplno. Od první písně napálili do lidí takové množství melodických refrénů, skočných hitů a emotivních textů, že vás chtě nechtě nostalgie praštila přes hlavu jak dělník, když se v nevhodnou chvíli otočí s traverzou v grotesce.

Našlapané kvarteto úvodních písní, po nichž přišel první z už ocitovaných proslovů, nemělo chybu. Krásně ukázalo, jak místo po fenomenálním Longineu W. Parsonsovi III patrně už definitivně převzal Jimmy Brukvist z někdejších předskokanů Like Torches. Stále je sice veden jako nájemný muzikant, a tedy neoficiální člen sestavy, nicméně škopky drtí už od roku 2016 - a jak ukázal v Kolíně, jeho hra na ně se výrazně zlepšila. Nesmírně náročné pasáže a komplikované přechody například ve svižné rozbušce "Lights And Sounds" s nečekaným ztišením před posledním refrénem tak stíhal a zvládal bez problémů.

Yellowcard sestavili program šalamounsky. Jak se sami vyjádřili, svůj život už dělí na ten před vydáním "Ocean Avenue" a ten po něm. Z třináctiskladbové sbírky nakonec vybrali jen devět věcí a zbytek tvořily více či méně známé kousky z alb, které přišly až po ní. Nesmírně potěšilo zařazení fanoušky zbožňovaného dua "Breathing" a "Believe". A to nejen proto, že v nich vždy nádherně vynikne hra na housle Seana Macklina, ale také proto, že ve druhé zmíněné se ukazuje její nadčasovost. Zatímco původně vznikla jako skladba věnovaná všem záchranářům a přeživším z 11. září 2001, v průběhu let se její význam proměňoval a ukazoval, že její klíčová pasáž "Be strong - Believe", kterou kapela vytiskla i na trička dostupná v hale, může lidem pomáhat v těžkých chvílích napříč jejich životem.

Jelikož se jednalo o poslední evropský koncert na současném turné, a navíc šlo opět o vystoupení nejbližší východní části Evropy, do haly se sjeli fanoušci snad ze všech myslitelných zemí. A že se zde potkalo skutečně hardcore jádro, ukázala kupříkladu píseň "Empty Apartment", jedna z jejich pomalejších. Nikdy nevyšla jako singl, naopak by bylo možné zařadit tento jedenadvacet let starý kousek spíše mezi rarity, a přesto - příznivci skupiny zpívali každé slovo jako jeden muž.

Podobně bychom mohli mluvit i o "Back Home", písni o strachu z kariérního risku a následného neúspěchu, která legendární sbírku uzavírá. Krásně se na tom ukázalo, že jako je svým způsobem nerd sám Ryan Key, který si vždy pamatoval, v jakém roce a na jakém turné který konkrétní song hráli a proč, zůstávají yellowcardovskými nerdy i samotní fanoušci. Alespoň zde to platilo. Na rozdíl například od dávných koncertů formace v Česku to proto nebylo jen o čekání na největší dva hity hrané v závěru - tady se každý song stal hitem.

Hezky jste na tom mohli vidět, jak i další nehitové songy typu "Keeper" nebo "With You Around", které skupina běžně nehraje, náhle rozkvetly. "Když jsme nahráli desku 'Paper Walls', upřímně jsme si mysleli, že máme v ruce nejlepší rockové album našich životů. Namísto toho nás vydavatelství vykoplo a z toho alba se stal náš největší propadák," přiznal čtyřiačtyřicetiletý protagonista.

Potetovaní fanoušci s copánky a tričky či mikinami například od Amity Affliction, Trivium, ale třeba i z Glastonbury, aktuálního turné Linkin Park nebo senzace posledních let, amerického emo-rockového festivalu When We Were Young, ovšem neúspěšné nahrávky neřešili. Skákali, vytvářeli circle pity a plavali na rukou nadšeného davu. Nebo dokonce hned dvakrát koncert zastavili tím, že s chutí skandovali jméno svých oblíbenců. Frontman je k tomu přitom vůbec nemusel pobízet. Všichni měli tak obrovskou radost z opětovného shledání, které navíc zpěvák podpořil upřímnými proslovy bez tradičních koncertních klišé, že jste mohli zcela zapomenout na okolní svět a jen žít daným momentem naplno. Bezstarostné chvíle jsou přitom s přibývajícím věkem stále vzácnější.

Že zestárli i samotní Yellowcard, byste přitom ani nepoznali. Jediným zábleskem přibývajících křížků na krku zůstalo chybějící salto Seana Macklina, který se do něj nepustil ani v Kolíně a - jak nám prozradila šéfka českého fanklubu - ani o pár dní dříve v Londýně. Ostatně u pětačtyřicátníka to asi už lze pochopit. Všichni členové však hráli s nesmírnou radostí, elánem a neutuchajícím zápalem. Fakt jste neměli pocit, že by to pro ně byla jen práce, tím spíš, do jak výjimečných prostor se vrátili. Na krátkou anketu, kdo všechno se na místě ukázal už před osmi lety, zvedla ruku dobrá padesátka diváků.

Že příběh někdejší kapely z garáže bude pokračovat, naznačil dosud nevydaný singl "Better Days", v němž můžete slyšet ozvěny jejích začátků. Nejedná se o úplnou novinku, na společném turné se svými hrdiny z Third Eye Blind ho Yellowcard hráli už v roce 2010 a od té doby pak už nikdy - nicméně jak zpěvák naznačil, skupina usilovně maká na novém albu.

"Můžeme vám slíbit, že tentokrát vám z životů hned tak nezmizíme. Cítíme, že naše cesta tímto koncertem ještě neskončila," přiznal hlavní kreativní mozek sestavy před euforickým finále s největšími hity. Naznačil tak, že k prozatím potvrzeným letních koncertům v Evropě (nejblíž nám budou německé festivaly Southside a Hurricane) patrně muzikanti brzy přidají další města. Lépe už to dopadnout nemohlo.