Co se hlasového rejstříku týče, Eva Burešová bezesporu patří k nejlepším zpěvačkám v Česku. Už v sedmnácti letech svou strhující interpretací přetěžké písničky "Listen" od Beyoncé oslnila porotu soutěže Česko Slovensko má talent, pak se však nějakou dobu hledala. Dnes si ji nejspíš většina lidí vybaví jako hvězdu primáckých seriálů a muzikálů, potažmo jako další z mnoha bulvárních či instagramových celebrit.

Pochvalme ji za to, že se snaží tento svůj status změnit. Už loni vydala své první (když nepočítáme výběr písní ze seriálu "ZOO") album "Úsměv Mony Lisy", byť šlo spíše o poslepovaný výběr singlů z posledních let. Druhou řadovkou "Meraki", kterou chce 1. března příštího roku představit na velkém koncertě ve Foru Karlín, udělala další důležitý krok: spojila se s producentem Jiřím Burianem, aby společně jejímu repertoáru vtiskli nějakou tvář.

Jenže možná právě tato volba se stala kamenem úrazu. Burian byl v minulosti respektovanou osobností hlavně na nezávislé scéně, později s úspěchem pronikl i do popu, avšak v posledních letech se, kulantně řečeno, nenachází v nejlepší formě. Pomineme-li jistou pachuť spojenou s projektem Kapitán Demo, například tragikomický singl "Hot Or Not?" Bereniky Kohoutové lze označit za asi největší hudební bizarnost tohoto roku u nás.

Producent a zároveň autor skladeb v jedné osobě se snaží Burešovou zmodernizovat a snad ji i jako dosud typickou představitelku středního proudu učinit stravitelnější pro klubové publikum. Ve výsledku ji tím ale paradoxně vzdaluje od toho, v čem je nejsilnější, a tedy i od jejího potenciálního - a dosud naplno neosloveného - publika.

Jestli totiž Eva Burešová může něčím ohromit, pak právě svým výjimečným, husí kůži navozujícím hlasem. Ten ale na nahrávce "Meraki" pohříchu nedostává zdaleka tolik prostoru, kolik by si pro své vyniknutí zasloužil.

Hned úvodní song "Ke světlu blíž a k tobě dál" zní jako tuctové spotřební zboží, postavené na synteticky roztančeném motivu v refrénu, avšak ve slokách utopené v rozvleklé nijakosti. Pěveckému naturelu Burešové vůbec nesedí ani instantně uducaný kus "Ticho před bouří", který jako by se snažil nahánět trendy současných teenagerů. Lépe dopadl ohlášený příští singl "Místo" - v něm se setkáváme s docela chytlavou melodií a zapamatovatelným sloganem v refrénu, aniž by se dostavoval pocit podbízivosti.

Tyto atributy bohužel postrádají některé anglicky zpívané položky, které navíc svým umístěním mezi dva bloky písní s českými texty do celku vnášejí roztříštěnost. Při poslechu výplňovek typu "Baby Steps" s Adamem Janotou nebo "Delete" a "Big Black Heart" zůstává rozum stát nad tím, jak se něco tak průměrného a prostého jakékoliv emoce vůbec mohlo do tracklistu dostat - jakkoliv se zvukově a aranžérsky tyto skladby snaží tvářit neotřele, jako cosi s alternativní příchutí.

O tom, že to jde i povedeněji, svědčí třeba "Make It Up To You" nebo "Divoká řeka". Ty nezastírají, že se chtějí líbit, a docela se jim to i daří, v kvantech vycházející nové hudby se však i ony budou v posluchačově mysli těžko zabydlovat na delší dobu.

Takovou sílu by zřejmě mohly mít jen dva už vytěžené singly - "Slzy", které interpretku přivádějí do vygradované rockové polohy, a pak především závěrečná melodramatická balada "Walking Disaster", vyznívající jako pokus o českou Christinu Aguileru. Navzdory chybějící originalitě jde o suverénně nejlepší píseň, jakou "Meraki" obsahuje - ční z ní totiž, že právě tady je protagonistka hudebně konečně opravdu doma a bez pozlátka.

Škoda že Eva Burešová svůj vokál takhle v plné parádě nepředvedla víckrát. Pracovat s autory a producenty, kteří mají rádi popové melodie a nestydí se za to, mohlo by to její kariéru vystřelit do netušených sfér. Takto nahrála zapomenutelné album, které se snaží jít s dobou, ale uvěřitelnost a osobité uchopení mu chybí. Pro zpěvaččiny středoproudé posluchače bude nejspíš málo hitové a pro klubové publikum zase - už z podstaty jména na obalu - komerční až moc.