Do té doby, než začne být RODAN ve svých skladbách opravdu sám za sebe, si můžeme pustit pět songů z několika minulých měsíců. Celou pětici nahrávek spojuje jistá melancholie, za níž částečně může jeho hladivý hlas, částečně všudypřítomná akustická kytara a jemná elektronika.

Pokud se zaposloucháte do textů, onen v perexu zmíněný sarkasmus bez problémů odhalíte. Eurovizní příspěvek "Introvert Party Club", který jediný tepe v rychlejším tempu, či úvodní "The Art of Not Giving a Fuck" ukazují nadhled hned v názvu. Možná jen závěrečná, nejpomalejší "I'm Listening" hraje textově na jinou notu. A vlastně i hudebně.

Pětice skladeb každopádně uběhne velmi rychle, a i když se v RODANově světě příjemně odpočívá, člověka nic moc nenutí se do něj vracet. Pokud ovšem venku prší, funguje ípíčko skvěle. Jen se díky své krátké hrací době rychle oposlouchá. Sice s odřenýma ušima, ale tentokrát u nás zpěvák dostane sedmičku.