Večer otevřel už o půl osmé písničkář Václav Vaňura, který si neřekne nijak jinak než Láska, což je zkomolenina jeho jména, kterou mu vymysleli parťáci z kapely Ovoce, v níž svého času hrál. Ale tyhle doby jsou pryč, po rozpadu formace se vydal na sólovou dráhu. V loňském roce vydal desku "Druhá", jejíž skladby v půlhodinovém setlistu převažovaly. Baví mě jeho styl humoru. Umí se shodit třeba vtípkem, že pokud jsou přítomné děti, může zahrát jen jednu písničku, nebo se přirovná k Pokáčovi, se kterým má počet fanoušků ve stejném poměru s vlasovým porostem a podobně.

Aniž by to bylo plánované, odehrála se v pravou chvíli jedna technická chyba, kdy musel vyměnit kabel od kytary zrovna před písní "Easy den", která pojednává o tom, že ho nic nerozhodí. A měla pravdu. byla to příjemně strávená půlhodinka jen za zvuku jeho kytary a looperu, něco na pomezí stand-upu a vkusno-trapně-vtipného osvěžení. Obvyklé intro, které je složené z úryvků písniček, ve kterých zpívá o lásce, pro tentokrát nepoužil, protože ho uvedl baskytarista Radečků Ondřej Polák. Ale nikdo nebyl ochuzen, náhradou bylo outro za zvuku nesmrtelného songu "Den, kdy se vrátí láska k nám" z dvacet let starého seriálu "Pojišťovna štěstí".

Úderem osmé už patřilo pódium O5 a Radeček, kteří jsou ve skvělé formě, jak ostatně egoisticky podotkl zmiňovaný Ondřej už před Láskovým setem. Jejich příchod uvedla diskotéková verze písně "Hory", ale proč ne, Roxy je hlavně taneční klub. A mě to vrátilo dvacet let zpátky, kdy jsem sama vymetala (vesnické) diskotéky. Znělo to jako nadupanější verze jejich oficiálního Tom Yve Remixu. A pak už jeli hit za hitem, protože pánové za ty roky disponují slušnou sbírku osvědčených a skoro zlidovělých písní.

Setlist zahájily naplno zahrané a energií a pozitivitou nasáklé songy "Bra3" a "Sex ve sprše". Při "To až jednou" vzal frontman do rukou kytaru, což se u něj moc nevidí, obvykle totiž vystupuje bez ní. "Čekal jsem víc" zazněla jen za zvuku kláves a houslí, tedy velmi komorně. Nechyběl ani zástupce filmové hudby, kapela totiž složila doprovod třeba ke snímkům "Cirkus Maximum", "Lovení" či "Špindl". A právě "Budu rád" z posledně jmenovaného filmu, při které krásně vyniknou housle, zazněla naživo. A když hráli v hlavním městě, nechyběl samozřejmě ani lovesong dob minulých, dvě dekády stará a notoricky známá "Praha".

U coveru hitu "Can't Stop The Feeling", který je místy nad síly kytaristy Radečka, který jej zpívá, konečně frontman Tomíno předvedl svůj pověstný taneček, který je opravdu atypický. Nevíte, zda se svíjí jak žížala bolestí, nebo blahem, navíc na úplně jinou melodii. Ale to k němu zkrátka patří, stejně jako čepice, kterou nesundá ani v letních parnech. Vtipně okomentoval i současnou situaci s inflací, kdy návštěvníky lákal na prodejní stánek, ve kterém mají i "placky kdysi v ceně dvacky". Což je bohužel konstatování holého faktu.

Při "Ripápá" zpěvák skočil do publika, kde se snažil zapojit přítomné, aby do mikrofonu zanotovali tento popěvek. Při návratu na stage ale zjistil, že seskok patrně nevydržely jeho kalhoty, za což se omlouval, aby snad případně někoho nepohoršil. Ale třeba ode mě, na úrovni zvukaře, nic nebylo vidět. Takže skandál se nekonal. Roztržené gatě ho ale krapet rozhodily, což bylo vidno u následujícího songu.

Tím byl jejich asi největší a stále aktuální hit "Hory". Musím kvitovat, že opět došlo k zapojení fanoušků - přidali se na jednoduchý chytlavý taneček. A ač je to tak jednoduché o čtyřech gestech, omylem ukázal spíše tvar připomínající kosočtverec...

Ten večer se nedělo nic výjimečného, žádný křest desky, kterou vydají až na podzim. Nyní se ale vezou na vlně, kdy jim to dobře hraje a šlape. Kapela vsadila hlavně na sebe, jediným hostem byla zpěvačka Elly, s níž nedávno vyslala do světa skladbu "I tak to za to stojí". Ale jelikož si ji vzali na celou šňůru, využili jo i pro ženský hlas při "Vloupám se", což byl hit, u kterého zažili před deseti lety první reinkarnaci.

Kapela i po mnoha létech na scéně roste a to je dobře. Přeju jim to. Písničkový potenciál na to mají. Ještě by mohli více zapracovat na svém mluveném projevu, aby působil plynuleji a ne strojeně, křečovitě, prostě jen z povinnosti. Ale hudba je přece jen to hlavní.

Celkově večer utekl poměrně rychle, přece jen skupina předvedla pouze patnáct písní. Každopádně v čase, kdy jiné koncerty teprve začínají, se z toho jejich šlo domů. Ale jak řekl frontman, jestli jejich koncerty budou nadále takové, mají se ještě na co těšit. A měl pravdu. Byla jsem na několika jejich pražských vystoupeních, ale tohle z nich bylo zaručeně nejvydařenější, ať už se týká návštěvnosti či samotné kapely.