Američtí Train patří mezi ty postgrungeové kapely, které už ztratily (lépe řečeno ho nikdy neměly, když pětice v 94' začínala) ostří vzdoru a naštvanosti, ale umí napsat příjemnou (jinak to nelze nazvat) melodickou kytarovou písničku, kterou doplní tu více, tu méně piánem a dobarví syntezátory. Když na své druhé desce "Drops Of Jupiter" (viz níže recenze kolegy) přišli se stejnojmenným hitem, refrénu "Tell Me..." šlo opravdu těžko odolat. Ačkoliv zbytek desky byl vyrovnaně dobrý, tento singl z ní jasně čněl.

Na nové desce "My Private Nation" se kapele určitě nesnadno pracovalo, splnit očekávání o hitovém následníkovi muset být těžký úkol. Ostatně otázky slávy a způsoby, jak se s ní vyrovnat, jsou hlavním tématem textů zpěváka Patricka Monahana, kromě dalších osobních reflexí dnešní (pop)kultury. Dalším minidůkazem o nárocích showbusinessu může být i to, že jeden ze členů se podílel pouze na polovině desky, kapela se na obrázcích prezentuje jako čtyřčlenná.

Od první skladby, singlu "Calling All Angels", se však zdá, že tato změna a ani tlak na úspěch neměly větší hudební následky (v dobrém i špatném), Train se podařilo navázat na předchozí desku bez větších problémů. Možná i díky stejnému producentovi Brendanovi O'Brienovi (produkoval většinu seattleské scény a nejen to, zde je spoluautor tří skladeb). Zvuk je rockový, místy díky piánu či klávesám směřuje k popu, ale odměřuje se patřičně dle nálady skladeb. Chytlavost singlu i následující svižnější "All American Girls" se pro mě chytlavostí rovná jejich předloňskému hitu. Tomu se tempově a náladou blíží třetí skladba, i když u ní si možná poprvé a ne naposledy uvědomíte, že nevíte, jestli v přehrávači nehraje předchozí album. Ale příjemný, i když ne nijak zvlášť speciální hlas Monahana vás, a ještě spíš vaší přítelkyni, udrží u poslechu desky. Pro někoho může být místy té uhlazenosti až příliš, smyčcové aranže balancují na hraně Eltonovských dojáků (není divu, když je aranžoval jeho dvorní dodavatel hitů), ale ustojí to. Postupně skladby přece jen splývají, chybí v dobrém slova smyslu hit a deska je tak akorát dlouhá, aby hudebně už nenudila, což si však otevřené texty nezaslouží. Z lehounké nudy se člověk může bavit třeba tím, jak "Your Every Color" připomíná Soundgarden (až na ty sbory). Ale z citátu zpěváka Monahana k náladě skladeb - "Rád bych, aby naše písničky znamenaly pro lidi něco v době, kdy byli trochu ztraceni, a aby v nich bylo něco, co by je přiblížilo k rozhodnutí, které by bylo lepší než to, které by jinak udělali." - lze vyvodit, že takto to skupina chce.

Tvorba Train je z těch kvalitně obyčejných, které vás neohromí, ale v rádiu jednoznačně potěší. Na druhou stranu se nelze divit případným odsudkům o neoriginálnosti, či kopírování třeba takových Counting Crows (a ti zase z kopírování...). Jenže Train sypou z rukávu tolik kvalitních a hlavně upřímných skladeb, že velké odsudky nejsou na místě. Na otázku z upoutávky na tuto recenzi tak lze odpovědět, že tvorba Train se nijak rapidně nezměnila, hrají svůj rockpop s jistotou a přesvědčením, které neznamená žádný průlom v dějinách hudby, ale poslouchá se příjemně a i to není úplně k zahození.

P.S.: S CD a připojením k internetu se můžete dostat ke speciálním multimediálním stopám na stránce kapely.