Za jméno Rosalía, zmíněné v titulku, by María José Llergo dost možná začala vyplácet pětadvacet na holou (v rozhovoru pro NPR prohlásila: "Nejsem další Rosalía, jsem svá. Jsem první María José Llergo"), ale srovnáním těchto dvou se prostě vyhnout nelze. Obě jsou ze Španělska, jsou to téměř vrstevnice, obě milují hudbu a navíc se osobně znají - obě studovaly na Escola Superior de Música de Catalunya.

A taky mají velmi podobné hlasy a jejich tvorba zní téměř stejně. Jenže zatímco ta známější z nich svou výborně nakoplou dráhu muzikantsky odklonila k vyvanulému reggaetonu, ta druhá i na nástupci sedmipoložkového EP "Sanación" (v překladu "Léčba") z roku 2020 drží směr mixu flamenca s popem a elektronikou. Respektive směr moderního flamenca - sama o nějakém míchání žánrů nemluví. Tvrdí, že prostě dělá flamenco a využívá při tom veškerých technických možností, které má k dispozici.

María se narodila v městě zvaném Pozoblanco, ležícím nedaleko Córdoby v Andalusii. Vyrůstala v chudé cikánské rodině (proč ne romské, vysvětlil dobře kolega Jiří Moravčík), a tak už jako malá pomáhala dědovi Josému na poli. Právě on v ní probudil lásku k hudbě: při práci si zpíval staré písně a ona poslouchala.

A pak začala zpívat taky. Flamenco a hudba obecně se tak nestaly jen pouhým vyjadřovacím jazykem, ale doslova jejím životem. Naučila se hrát na housle a v devatenácti se přestěhovala do Barcelony, dala se na studia (tady potkala tu Rosalíu) a začala se živit jako zpěvačka. A šlo jí to - v roce 2022 dostala cenu Goya za píseň "Te Espera El Mar", kterou napsala pro film "Mediterráneo".

A teď je tu "ULTRABELLEZA". Už na zmíněném léčebném minialbu (někde označovaném jako debut) se vyrovnávala s bolestí, šikanou a dalšími traumaty z dětství. A pokračuje v tom i zde, jen v trochu dospělejší formě (byť třeba co se týče videoklipů, čeká ji ještě spousta práce).

Ty kořeny zůstávají všudypřítomné. Kolekce začíná modlitbou, kterou María nahrála pro svou babičku na kazetu. A vzápětí přichází ke slovu vycizelovaná, nadčasová produkce. To když se přetáčení pásky a zvuky ovládacích tlačítek rekordéru náhle zasmyčkují a vytvoří beat songu "APRENDIENDO A VOLAR" (povšimněte si caps locku v názvech tracků, který ráda používá i víme-kdo).

Muzikantku doprovázejí klasické nástroje (klavír, kytara, smyčce), tradiční žánrové tleskání, ale i klávesové plochy a vymazlené beaty. "NOVIX" je asi nejvíc flamenco, jakkoliv se ozvuky tohoto stylu táhnou celou nahrávkou (třeba v "TANTO TIEMPO"). Autorka se ovšem bez uzardění přiznává i k oblibě popu (titulní kus je vlastně popovou baladou), k r'n'b, ba částečně i k trip hopu ("SUPERPODER") a neštítí se ani rapu ("VISIÓN Y REFLEJO" s kopákem tak temným, že vám skoro až trhá reprobedny).

"ULTRABELLEZA" je skvělá deska. Není moc veselá (přestože třeba "RUEDA, RUEDA" začíná zdánlivě rozjuchaným popěvkem) a María José Llergo na ní nezpívá o veselých věcech. Přesto - nebo spíš právě proto - z ní čiší neskutečná síla. Úcta k tradicím. Hrdost na svůj původ i na sebe sama. Superschopnost vyléčit svou duši a jít dál. Ta cesta, kterou tahle talentovaná Cikánka zvolila, je dobrá. Moc dobrá. Ultra krásná. Snad na ní bude pokračovat.