Héloïse Adélaïde Letissie je francouzský transgender zpěvák, známý spíše pod pseudonymy Chris nebo Redcar. Nyní přichází se čtvrtou deskou svého projektu Christine And The Queens a skoro to vypadá, tedy zní, jako by se z kukly vyklubal překrásný motýl. Avant-popový umělec se vynořil z období smutku a nyní tu chce být pro druhé.

Album z loňského roku "Redcar les adorables étoiles (prolog)" představilo v plné síle Héloïsovo alter ego zvané Redcar, které bylo svůdným provokatérem. Jeho živá vystoupení byla skutečně ambiciózní, lehce přidrzlá a teatrální. Nic ale netrvá věčně a muzikant se rozhodl přece jen vrátit ke svému počátku.

"PARANOÏA, ANGELS, TRUE LOVE" tak zahrnuje mnohem víc synth-popu než předchozí počiny. Mimo jiné je zde zřejmý vliv osmdesátek a nostalgických kytarových riffů, které svým způsobem této nahrávce dodávají jakýsi nádech smyslnosti. A kdesi vzadu se objevují prvky triphopu. Je až s podivem, že tohle všechno funguje skvěle dohromady.

Kolekce obsahuje dvacet skladeb, trvá něco málo přes hodinu a je rozdělena do tří samostatných aktů. Prvním je "paranoia", druhým "angels" a třetím opravdová láska - "true love".

Když jsem v polovině května psala o skladbách "Tears Can Be So Soft" a "A Day In The Water", byla jsem osobně překvapená tím, že ke mně obě nějakým způsobem promluvily. Snad i proto, že jako fanynka Massive Attack jsem si v několika sekundách uvědomila, že jsou oba kousky tvorbě této anglické triphopové legendy podobné.

Že by to byla snad ta lehká deprese z éry "Mezzanine"? To, že mi tu "Dissolved Girl" a "Black Milk" hrály znovu před čtrnácti dny dokola, není snad ani potřeba zmiňovat, i když... svým způsobem jsou tyhle tracky podobné již zmiňovaným "Tears Can Be So Soft" a "A Day In The Water".

Když už mluvíme o vodě, ta se objevuje na všech třech discích (nebo kapitolách, chcete-li) a funguje zde jako metafora, která spojuje různorodá témata. Od pomalého otvíráku "Overture", u kterého jsem si řekla: "Wow, to bude jízda!" až po svižnější "Let me touch you once", na které se podílela rapperka 070 Shake. Ke svému francouzskému původu se Chris vrátil v závěrečné "Aimer, puis vivre" z druhého disku, jeho vokály tady svým způsobem připomínají Björk.

"PARANOÏA, ANGELS, TRUE LOVE" se rozhodně řadí k nejodvážnějším aspektům dosavadní kariéry tohoto Francouze. Je to projekt, který hledá upřímnost a zároveň vytváří něco nového.

Absence lásky je něco, co nelze tak snadno definovat, ani slovy, ani hudbou. Dychtivost po tomto pocitu je někdy natolik silná, že nakonec spousta lidí dojde k závěru, že si lásku vlastně nezaslouží. A v tu chvíli přichází Chris, aby vám tuhle rezignaci vymluvil, vzal vás za ruku a přesvědčil vás, že život vlastně ještě zdaleka neskončil.

Pro někoho je Paranoia možná zbytečně dlouhá, možná zbytečně rozkouskovaná a možná zbytečně prosáklá ventilací všech emocí, ale nakonec po prvním poslechu zjistíte, že toho všeho bylo vlastně tak akorát. Desku v polovině vypne snad jen nemuzikální barbar. A ten, kdo se jí prokouše do konce, si ji rád bude pouštět opakovaně.