Ač by se mohlo zdát, že vystoupení v předvečer vydání nového alba by mohlo být i jeho křtem, nebylo tomu tak. Na tento akt si počkáme až do listopadu. Shodou okolností se to zkrátka sešlo. Deska "ON/OFF" se, jak to bývá zvykem, krapet zpozdila.

Tento koncert a potažmo vše okolo nebylo vůbec v plánu. Ale přesně před rokem natočila Barbora Poláková na Kampě live session a uveřejnila ji na svém YouTube kanálu. Na základě kladného přijetí záznamu vznikly nahrávky "Něhy" a "Dydjiny" (vydání té druhé mnozí možná ani nezaregistrovali - stalo se to na sklonku roku, v tom největším předvánočním shonu).

A následovala série čítající osm štací, přičemž Praha zakončovala první půli. Neobvyklé místo s nádherným výhledem na českou metropoli, taková je Střecha Radost. Díky unikátnímu setu bylo ve čtvrtek vyprodáno. Vystoupení bylo určené k sezení a více otevřené k naslouchání a rozjímání nad obsahem.

Bára jej začala přesně tak, jak byl natočen na "Něhách", jinak se ale linie striktně nedržela - songy proházela a doplnila i o pár kousků z "Dydjin". Každou písničku sama či s pomocí klávesáka Davida Hlaváče představila. Někdo už ty historky zná - "Ona" je věnována kamarádce po rozchodu. O tomtéž tématu zpívá i v "Po válce". "Ráda" vznikla do filmu "Instalatér z Tuchlovic", kam Hlaváč skládal muziku. Zde například vyměnil klávesy za akordeon. "Krosna" je o chození s klukem, co má z předchozího vztahu dítě. A tak bych mohla pokračovat do aleluja.

Na pomoc si ona a její kolegové přivolali pouze jednoho hosta. "Vodu", která vznikla pro pohádku "Mazel a tajemství lesa", doplnil mladý Matěj Fendrich, kterého už jsem měla čest vidět na předchozích pražských koncertech. Jeho maminka Pavla zpěvačce čtyři roky pomáhá se zpěvem. V publiku nechyběla a Poláková jí osobně poděkovala.

Zmínila třeba, že v písni "Po válce" mělo být původně zakomponováno spojení: "Green Day - nový si nikdy nepustím..." (takto psané a vytržené z kontextu to nevyzní). Ale pak uznala, že je to v současné verzi lepší.

Předznamenala, že na čerstvé řadovce tentokrát není moc vztahových písní. Premiéru mělo několik novinek, při kterých většinou klečela a po ruce měla raději text, kdyby náhodou došlo k výpadku. První byla "Laskavost", která poprvé zazněla kdysi čtená jako báseň na Staromáku. Bára přiznala, že tento song byl komplikovaný. Dlouho nevěděla, jak ho zhudebnit, až jí na pomoc přispěchal producent Filip Jelínek. Po poslechu jeho úpravy se prý rozbrečela. Bonusem je, že na desce je nahraná na první dobrou, žádná xtá verze.

V půlce setu doplnil sestavu bubeník David Bartošek, který v původních "Něhách" není. Hlaváč opět sáhl po harmonice. Při "Nafrněné" doplnil vokalista Michal Strnad ostatní xylofonem. Nebyl to jediný netradiční nástroj, v závěrečném songu vzal David melodiku.

Vtipný moment přišel, když Bára propásla rozsvícení žárovek, na které se těšila. Ve chvíli, kdy na tento okamžik publikum zareagovalo, nevěděla, co se děje.

Klávesák v souvislosti s písní "Nech bejt" , která je o zevlování, přišel s myšlenkou, že nejlepší šlofík je po šlofíku. Skladbu věnovali trojici jmen Radek, Honza, Zuzka, která se opakují ve skladbě.

Večer ubíhal klidně, ale neobešel se bez technických obtíží. Basa při posledních dvou písních vazbila a dělala ozvěnu. Nakonec se nepříjemné zvuky utišily.

Vše uzavřely přídavky "Generace" a "Sousedův trávník", které si publikum vydupalo potleskem vestoje.

Tvorbu Báry mám ráda, je jiná, hraje si s češtinou, je velmi osobitá a nezaměnitelná i svým frázováním. A navíc je na ni i hezké podívání - pochvala jejímu outfitu sladěnému se zbytkem sestavy. Je to sice maličkost, ale dělá to hodně. Byl to příjemný večer a unikátní možnost slyšet horké novinky i letité záležitosti ve zbrusu novém kabátku, jemném jak satén. Propracovaném, ne spíchnutém narychlo horkou jehlou.