Gonzalo Rubalcaba přijel do české metropole na pozvání pořadatelů 28. ročníku Mezinárodního festivalu jazzového piana jako jeho prolog - další koncerty se obvykle konají až v podzimních měsících. Kubánský klavírista aktuálně žijící ve Spojených státech se tak vrátil po jedenácti letech do Rudolfina, které tehdy uhranul společně s Alem Di Meolou.

Tentokrát ovšem přijel pouze on sám. Ani přes zisk tří cen Grammy a dvou Latin Grammy se neřadí mezi ty nejslavnější jazzové hudebníky, které plní velké sály (na rozdíl od zmíněného amerického kytaristy). To byl nejspíše důvod, že nakonec vystoupil v trochu menším prostoru Sukovy síně. Pro ty, kteří si ten večer do Rudolfina našli cestu, to bylo ale jen dobře - mohli být tomuto skvělému muzikantovi o něco blíže. A odpovídala tomu i celková atmosféra, která byla zprvu až téměř nábožná a na konci představení naopak takřka rodinná.

Když krátce po půl osmé rodák z Havany zasedl za klavír Steinway & Sons a zahrál první tóny, bylo zřejmé, že volba místa byla zcela oprávněná. Ačkoli má ve svém portfoliu i koncertní programy a nahrávky zaměřené primárně na latin jazz, tentokrát přijel s repertoárem, který více čerpal z klasické hudby; místy až do té míry, že klasika zcela dominovala nad jazzovou formou.

Hned v úvodu nasadil laťku poměrně vysoko s kompozicí plnou dramatického vypětí, vystavěnou na dramatickém základu. Teprve s tou další přišlo menší zklidnění a jistá lehkost. Tyto dvě polohy se střídaly poměrně často a vyvrcholily doslova v bouři plnou hromů a krupobití zahranou naprosto mistrně na klavír. Jeho virtuózní um zvládal vše, a kde Rubalcaba potřeboval zvýraznit rytmus nebo okořenit výstup o další prvek, pomohl si nohama, které používal jako náhradu rytmické sekce. Na druhou stranu ovšem i dokázal, že nepatří mezi posluchačsky nejpřívětivější hudebníky. Jeho způsob improvizace a stavby jednotlivých skladeb byl poměrně nečekaný a vyžadoval soustředění a koncentraci.

Přesně pro toto ale návštěvníci přišli a bylo to poznat i po každé z kompozic, kterou kubánský klavírista dokončil. Potlesk vždy o něco zesílil a na samotném konci se již tleskalo ve stoje a vypadalo to, že ho diváci domů vůbec nepustí.

On sám toho příliš mnoho nenamluvil, což bylo částečně způsobené i tím, že bez mikrofonu mu to šlo poměrně těžko. O to obdivuhodnější bylo, když se vrátil po prvním přídavku v podobě staré kubánské skladby "Lágrimas Negras" a rozhovořil se k publiku. Následně mu zahrál svoji variaci na téma "Someone To Watch Over Me" a celý koncert zakončil hravým songem, který mu hrával jeho dědeček. Doufejme, že se do Česka opět brzy vrátí, třeba v doprovodu některého z kolegů.