Do Café V lese jsem přiběhla s mírným zpožděním. Ten večer byla totiž v divadelních prostorách klubu Rock Café na programu poslechovka nové desky "The New Past" od John Wolfhooker. Že je to diametrálně jiný žánr? To mě právě baví - bořit škatulky, mýty, předsudky. Hudba je jen jedna a spojuje. To jen tak úvodem na omluvu, proč jsem neslyšela první dvě skladby.

Z čeho jsem byla v šoku, bylo překvapivě malé množství lidí, které na Nebe dorazilo. Jestli je to tím, že kapela dlouho nehrála, nebo tím, že za sebou máme tři podivné covidové roky, kdy svět v podstatě nefungoval, těžko říct. Také se předtím řešila alkoholová závislost zpěváka Petra Harazina, který pak dokonce nastoupil na léčení… V tu středu se navíc pořádalo více akcí (například tři roky odkládaná Avril Lavigne či křest debutu eurovizní skupiny We Are Domi).

Formace Nebe vydala na sklonku minulého roku singl "Goodbye", kterým avizovala, že se v sestavě něco děje. Opustili ji rovnou dva z pěti členů (klávesista Tomas Kuluris a baskytarista Vlasta Škoda). Zbývající trojice však nesložila utrápeně ruce do klína a nehodila kytary do kouta ani do žita a místo toho se rozhodla nadále pokračovat.

Tento moment vnímám jako určitý restart. To, že chybějí klávesy a basa, nevadí, vše se dá v této době v podstatě nahradit samply. Pánové tak zněli spíše rockověji, než popověji. I ve třech hráli dobře a šlapalo jim to. Pozměnili setlist - zakomponovali do něj novější skladby včetně těch z posledního EP "Než v tom zůstaneme sami" z roku 2021 - jak příznačné. (Těžko hádat, proč ho tak pojmenovali. Snad kvůli obavám z covidu, celkově z budoucnosti. A možná že už bublaly personální vody.)

Zazněly i duety "Noční expres" a "Planý poplach", nazpívané původně s Evou Burešovou či Katarínou Knechtovou. I v těchto případech si Harazin & spol. vystačili sami - ani jedna ze zmiňovaných dam nedorazila. Ale to ničemu nevadilo. Z novinek mě mimochodem baví spíše energičtěji laděné "Neviditelný" či "KVIT" a i na ty došlo.

Nového kabátku se dočkaly písně "Než se rozední" či "Opuštění" - zazněly v akustické verzi. Při druhé zmíněné bubeník, kterému nikdo neřekne jinak než Mladej, vyměnil bicí soupravu za flétnu. V countryovce "Kansas City" pak frontman použil foukací harmoniku.

Skupina se s odchodem členů popasovala dobře. Turné pojmenovala vtipně - "Bylo nás pět" jako název klasiky od Karla Poláčka - a odjela pár zastávek. Nevím, jak to bylo v jiných městech, ale nízká návštěvnost v české metropoli mě mrzí. Koncert to byl totiž dobrý, měli světelnou aparaturu, která vytvářela pěkné efekty. I nadšení a elán tady jsou.

Byl to zkrátka takový impuls pro nové začátky. Snad nad tím nebude ústřední skladatelská dvojice Petr Harazin a Štěpán Petrů moc přemýšlet. Byla by škoda to zabalit. Z jejich výrazů bylo vidět, že jsou rádi i za menší, a o to oddanější množinu fanoušků. Kapela umí složit dobré písničky s rádiovým přesahem. Jen si musí uvědomit, že je jiná doba a že to chce víc šlapat na plyn a nespoléhat se na to, jak to chodilo kdysi.