Jeho hity "Outnumbered", "Power Over Me", "Better Days" nebo "Kiss Me" znají všichni z rádia, ale pokud řeknete jméno Dermot Kennedy, mnoho lidí ještě pokrčí rameny. Zasvěcení ale vědí, a tak není divu, že jeho pražskou premiéru očekával plný sál. Pavilon B na pražském výstavišti se mohl na první pohled jevit jako podivný prostor pro konání tohoto koncertu, nakonec se ale ukázal jako perfektní volba. A to nejen pro svou hodně dobrou akustiku.

Celý večer úderem dvacáté hodiny odstartovala nadaná třiatřicetiletá americká zpěvačka Miya Folick. Na pódiu ji doprovázel pouze klávesák Mike, přesto její set zněl až překvapivě příjemně. Miya je majitelkou sametově zabarveného hlasu, její indie-rock-popové písně doslova nutí k pohupování do rytmu, a přestože podklady téměř všech songů si pouštěla z mašinek, půlhodina, kterou ukončila aktuálním singlem "Get Out Of My House", utekla velmi rychle.

Zpěvačka mimochodem nezapomněla zmínit, že její dědeček nějakou dobu v Praze žil, a proto hrát v české metropoli pro ni bylo velmi emotivní. Škoda, že zapomněla přítomné upozornit, že už 26. května vyjde její nové album "Roach". No, nevadí, alespoň to víte od nás.

Čekání na hlavní hvězdu se zdálo být pro mnohé (včetně mě) nekonečné. Dermot si dal na čas, a stejně jako v případě pátečního koncertu ve Vídni i v Praze začal až deset minut po jednadvacáté hodině. Dlouhou bezmála třičtvrtěhodinu tak vyplnily z beden se linoucí převážně rapové tracky a přítomní tuto pauzu využili ke koupi piva, merche a samozřejmě k cestě na záchod.

To, že koncert Dermota Kennedyho nebude stát na efektech, bohatých vizualizacích či speciálních hostech, bylo každému jasné. O to víc potěšilo, že si zpěvák v tomto směru dal vcelku záležet. Pro každou ze svých devatenácti položek setlistu měl připraven jiný scénář. Jednou skladbu doprovázely záběry na noční Los Angeles, podruhé vsadil pouze na světla, která blikala do rytmu, potřetí se na plátnech objevoval on sám anebo slova písně, kterou právě hrál. Víc ale ani nebylo potřeba.

Svoje vystoupení postavil hlavně na tom, co chce svou tvorbou říct. Jeho texty jsou většinou smutné, leč zatraceně reálné. Jak mi před koncertem v rozhovoru prozradil, mnoho toho, o čem zpívá, sám prožil, což muzice, a především jejímu živému podání, přidává na autentičnosti. Jeho zpěv jako by otevíral staré rány, které si všichni neseme uvnitř a na které občas chceme zapomenout. Právě to je tou přidanou hodnotou, která tohoto rodáka z vesnice Rathcoole dělá tak jiným a výjimečným.

Dlouho jsem na koncertě neviděl tolik mladých lidí, kteří by s interpretem zpívali každou píseň od začátku do konce a skvěle reagovali i na jeho krátké poznámky mezi nimi. Vlastně už během intra a prvních tónů otvíráku "Blossom" bylo jasné, že tenhle večer dopadne dobře. Dermot zpíval jak o život, když cítil, že má publikum pevně v rukou, nechal chvíli zpěv na něm, a některé skladby záměrně natahoval tak, aby do celého procesu návštěvníky zapojil co nejvíc.

Celý set byl rozdělen do tří částí. V té první došlo na známé "Power Over Me", "Dreamer" nebo aktuální singl "One Life". Uprostřed Kennedy zasedl na dva songy k pianu a za ztlumených světel z desky "Sonder" zahrál například i fanoušky milovanou dojemnou "Innocence and Sadness", kterou na toto album natočil hned na první pokus bez jediného střihu.

Zbytek show pak už byla sázka na jistotu. Obrovský úspěch zaznamenal hit "Better Days", který začal až nečekaně dlouhým intrem. Při pohledu kolem jsem zahlédl i několik fanynek se slzami dojetí v očích. Bylo ale jasné, že stále ještě nejsme na konci a večer bude gradovat. Stalo se tak logicky při mainstreamové "Kiss Me", která dav lidí rozhoupala až do tance a minimálně během refrénu s Kennedym zpívaly za doprovodu blikajících světel stovky přítomných. Následovala dojemná "Outnumbered", během které se pro změnu začaly dívky tulit ke svým doprovodům a sál jako by zaplnila euforie. Ta logicky vydržela i během posledního kousku "Something To Someone", se kterým se zpěvák po necelých devadesáti minutách rozloučil.

Dermot Kennedy se v Praze svou premiérou zapsal opravdu velkým písmem. Celou dobu jel naplno, v čemž mu pomáhali pouze klávesák, kytarista, bubeník a vokalisté Lee a James. Často ani nečekal na potlesk a jednu píseň napojoval na druhou. Na nic si nehrál. V krátkých proslovech občas i nejprve vysvětlil, proč ta či ona skladba vznikla a co jí chtěl sdělit. Několikrát z celého srdce a pln pokory poděkoval všem, kteří si ho přišli poslechnout. Lze tedy jen doufat, že se v blízké době vrátí, a to pokud možno do větších prostor. Rozhodně si je totiž zaslouží.