Když v roce 2013 Anna K. vyrazila na turné příznačně nazvané "Poprvé akusticky", nejspíš sama netušila, jak moc se tento koncept osvědčí. Od té doby jsou vystoupení s jemnějšími úpravami jejích jinak převážně pop-rockových skladeb téměř každoročním zpestřením programu oblíbené interpretky.

Nedá se přitom říci, že by akustické uchopení připravilo vesměs dobře známé hity o jejich energii a nakažlivost. Rodačka z Vrchlabí se i během těchto speciálních večerů obklopuje svojí kapelou, jen aranžérsky jsou písničky upraveny tak, aby jejich obsahovou podstatu nezastínil žádný velký randál.

Navíc si přizvala ještě violoncellistku Adrianu Voráčkovou a přítomen byl také pěvecký soubor Dětské sborové studio Ostrava-jih. Některé songy proto nakonec zněly ještě košatěji než v originálních podobách. A hned od úvodu bylo jasné, že ani tentokrát nepřijdou její příznivci o typicky neřízený, leckdy možná až trochu žoviální humor charismatické hudebnice.

Po spíše rozehřívacím startu se staršími singly "Večernice", "Zavírám oči" či "Nelítám nízko" přišly na řadu kousky ze zatím posledního studiového alba "Světlo" z roku 2017. Muzikanti vtáhli do víru dění svým zápalem, Anna K. zpívala jako vždy srdnatě a nenechala se nijak rozhodit tím, že jí hlasivky občas přeskočily. Naopak, sama ze sebe si ještě s nadhledem sobě vlastním utahovala a slibovala, že případně všem vrátí vstupné.

Kdo ji naživo nikdy neviděl, toho by mohla její komunikace směrem k publiku ve stylu co na srdci, to na jazyku překvapit. Fanoušci však vědí, že k ní spontánní projev plný poťouchlých žertíků a konkrétně adresovaných srdečných pozdravů do předních řad patří. Na pódiu je zkrátka sama sebou a zachovává si svou autentičnost.

Už po pěti písničkách jí divačka ze Šumperka na jeviště přinesla květiny s prostým odůvodněním: "Zrušili nám poslední vlak, už musíme jet." Byl to sympatický, lidsky vřelý moment, který svou bezelstností vykouzlil úsměv na rtech. Ostatně z pozdější ankety v obecenstvu se k překvapení samotné umělkyně ukázalo, že mimopražští v něm mají zřetelnou převahu. Možná k tomu přispěla i skutečnost, že na letošek nachystala jejich favoritka akustické večery pouze dva - v Hradci Králové a právě v Praze.

Píseň "Milá" si s ní místo Roberta Kodyma zazpíval kytarista Jiří Janouch, až spirituálně znějící repertoárová trvalka "Děti květin" pak rozproudila krev v žilách a bezprostředně po ní následoval nejintimnější okamžik vystoupení. "Mezi kostmi" totiž Anička odzpívala pouze s doprovodem klávesisty a byla to nádhera. Její hlas jasně se nesoucí Hybernií hřál na duši a dojímal. A to i přesto, že ona sama se při své nestrojenosti neváhala před prvním refrénem rozpustile uchichtnout.

"Tamaryšek", další klenot z desky "Relativní čas", už měl plnější aranžmá, doprovázel ho i zmíněný sbor, co do intenzity prožitku se ale předešlé položce zcela vyrovnal. Čirá krása. A když došlo na emotivní "Píseň o slzách", jejíž sdělení "Někdy se mi zdá - slzy jsou dobrý, vždycky se pak nějak rozední" asi občas na vlastní kůži pocítí každý, opřela se interpretka do zpěvu s takovou vervou, že síla jejího hlasu div neprorazila divadelní zdi.

Čerstvější tvorbu zastupovaly singly "O Tobě i o mně", jehož současnou hranost v rádiích Luciana Krecarová glosovala slovy, že za jedno přehrání má asi desetník, a předloňský hit "Na malou chvíli". Oba po bok jejích letitých šlágrů perfektně zapadly a nijak za nimi nezaostávaly.

První vrchol přišel s prosvětlenou, takřka taneční hymnou "Co mi za to dáš", která dosud sedící publikum přinutila k tomu, aby povstalo. V až euforickém závěru pak Anna K. nevynechala jistoty typu "Noc na zemi" či "Nebe" - zvlášť ta druhá tentokrát při pohledu na vestoje naslouchající Hybernii svou podmanivostí a nadčasovým textem strhla.

Svou šansonovou podobu pak muzikantka předvedla v písničce "Prokřehlá" od dua Svěrák-Uhlíř, která snad každým dalším rokem zraje. Vánoční atmosféru zase navodil "Vzácnej den", jehož autor Bradley Stratton letos v září ve věku 55 let nečekaně zemřel. Zpěvačka proto klidem prodchnutou skladbu věnovala právě jemu.

Byl to večer plný mnoha různorodých emocí, jako celek však příjemný, lidský a pro mnohé z návštěvníků jistě nezapomenutelný. Anna K. sice v jedné ze svých promluv jen tak mimochodem přiznala, že dnes jí do trsání není, přesto asi nikdo nemohl pochybovat o tom, že ze sebe opět dává maximum. Frenetický jásot vyprovázející ji z pódia po doznění rozlučkové "Vždycky se budeme znát" jí byl zaslouženou odměnou.