Čtvrteční sváteční den vybízel k několika megalomanským akcím. Jedna byla tradičně na Václavském náměstí, J.A.R. neméně tradičně slavili své narozeniny. Kdo toužil po menším formátu, daleko od tisícihlavých davů, a přitom chtěl poznat něco nového a být svědkem jednoho poprvé, vyrazil do Malostranské besedy. Zde se konalo vůbec první živé vystoupení skupiny LABe. Ale pěkně popořádku.

V půlce března vyšel klip "Dvě srdce - dvě hlavy". Píseň, její poselství, umocněné černobílým videem, se mnou hodně emociálně zacloumalo. Za tajuplným projektem stojí především bubeník Adam Jánošík, hlas a producentskou ruku přidal k dílu Thom Fröde.

Bylo to něco za něco. Fröde pracoval na desce pro svého tátu a potřeboval nahrát bicí. Jako revanš umožnil Jánošíkovi vyzkoušet si nahrávat u něj ve studiu. Ten souhlasil. Byla to pro něj totiž i jakási terapie, jediná šance neprohrát boj s démonem chlastem. A nakonec z tohoto pokusu vznikla plnohodnotná deska "Noční směny", která vyšla v první polovině listopadu. Název vychází z toho, že ji Adam psal, skládal a vlastně i natáčel po nocích. Takže to byla jakási další šichta. A výsledek je povedený.

Na koncertní premiéru si autor přizval ještě další tři muzikanty, kteří se na albu podíleli - přišli Vojtěch Říha (Vanua 2), Zdeněk Ceral (kdysi spolu hráli v pardubické formaci Ready Kirken) a Martin Suchý (Lucky Losers). V této sestavě přehráli celý debut, a když to na konci po dlouhém vytleskávání přídavků nestačilo, rozhodli se vzít do rukou španělky a přehrát dva prvotní singly i akusticky - tak, jak vznikaly.

Adam vyměnil bicí za kytaru a sedl si... no, pod klávesy. Nebylo ho sice vůbec vidět, ale prý to pro něj bylo pohodlné a komfortní. Svěřil se, že nemá rád pozornost. Spíš je zvyklý být ten vzadu. Vše s pokorou a tak to má být. Byl skoupý na slovo, za něj prostě mluvily písně nebo jeho parťák Fröde. Z bandu vyčníval jen bílou košilí, ostatní byli v černém.

Je skvělé, kolik lidí dorazilo, bylo plno. Jen na zájmu publika totiž záleželo, zda bude nějaké příště. A dovolím si troufale říci, že bude, byla by to jinak velká škoda. Niternost Jánošíkových příběhů umocnil svým hlasem Fröde. Jeho autentický projev strhává všechen bol světa na sebe. Tahle procítěnost by v podání někoho jiného jistě tak úplně nevyzněla.

Nezvyklým artefaktem bylo úvodní video sestříhané z historických černobílých filmů s tematikou řeky a vodáctví. Dobře posloužilo jako entrée pro projekt pojmenovaný po řece, která byla u jeho vzniku. Dalším obohacením byli avizovaní hosté Michal Skořepa na klávesy a Ondřej Klímek (Vltava - jak vtipné, další řeka!) na příčnou flétnu.

Hrálo se tak dlouho, dokud stačil playlist, a taky do doby, než dorazil kmotr František Černý z Čechomoru. O něm je známo, že se s dochvilností příliš nekamarádí - holt pravý muzikant. Režisér Petr Zelenka byl svědomitější. Třetí kmotře Lence Dusilové do toho něco nejspíš přišlo, nebo se nechala unést atmosférou na Václaváku, kde vystupovala.

Křtilo se - jak jinak než tematicky - vodou z Labe. A když už dorazil Černý, chopil se kytary (Aleš Zenkl vzal do ruky baskytaru a trio doplnil právě Jánošík) a zahrál "Hotel Savoy" a "Kdybych já byl kovářem". Tento minisetlist prý vznikl neplánovaně, na místě.

Neznám pravý důvod volby těchto kmotrů - krom toho, že jsou to Adamovi známí a přátelé. Hledám za tím i něco víc a určitou další spojitost, jakýsi nadrámec. Petr Zelenka natočil fiktivní dokument "Rok ďábla", ve kterém mimo jiné účinkoval i Čechomor. Navíc v závěru večera zazněl "Hotel Savoy", který má v repertoáru i skupina Mňága a Žďorp, o které Zelenka natočil podobně laděný snímek.

Ale zpět k prvně jmenovanému filmu. Pojednává o člověku, který se sice zbavil závislosti na alkoholu, ale přitom zoufale osaměl. Což není Adamův případ, nad metlou lidstva vyhrál a sám nikdy nebude, svědkem toho byla Malostranská beseda a tým lidí kolem debutu. Napsal skvělou desku, za kterou se jako bubeník nemusí vůbec stydět, a tak se 17. listopad stál tentokrát svátkem svobody i pro jeho tvorbu a projev.