Album "Gadzooks Vol. 2" bylo natočeno s producentem Nicem Jodoinem ve studiích Valentine. Žánrovou cestu, po které se Caleb Landry Jones rozhodl vydat, lze jen těžko charakterizovat. Zatímco jeho nesinglové prvotiny jako "Suckin' Up On Oxygen" jsou příjemné kytarovky, songy z debutové desky "The Mother Stone", kterou tento Texasan vydal v roce 2020, jsou z jinačího soudku. Člověk má skoro pocit, že se propadl přes sametovou extázi na přelom 60. a 70. let a kdesi v pozadí u toho poslouchal Briana Ena.

Jedním z Jonesových největších hudebních darů je jeho schopnost obsáhnout rozsáhlou energetickou a zvukovou krajinu se širokou škálou nástrojů a vokálních stylů. Jedinečná struktura jeho písní tak působí zároveň soudržně a euforicky. Všechny jeho desky jsou dost extatické, "Gadzooks Vol. 2." je oproti nim naopak zatím neklidnější dílo.

Caleb rád experimentuje. Chvíli slyšíte vokály Stevea Harleyho, pak se zase obrátí karta a zjistíte, že tenhle punkový nářez s nádechem groovu vlastně není zase takový chaos, ale dává smysl. Skvělým příkladem je song "The Shanty Shine", který byste jen těžko zařadili do nějaké škatulky.

To, že by se hudba tohoto texaského živlu dala zařadit do mainstreamového kontextu, vám vyvrátí skladby jako "Slink on Fido" nebo "The Puppet Rush", z nichž poslední zmiňovaná je jakousi psychedelickou uspávačkou. Kolekce končí paradoxně skladbou "Croc Killers 1" ("Croc Killers 2" ji naopak otvírá). Skoro jako by "jednička byla jakýmsi ukončením této hudební melancholie a charismatický zrzek jí své posluchače připravoval na další album. Anebo přinejmenším na druhé kolo "Gadzooks Vol. 2".

"Jsem si vědom jen poloviny obrazu. Padá to na mě jako prudký déšť. V psycho lahůdkách došla hořčice a pornohvězdy nechtějí opustit své domovy. Jsem venku jen proto, abych se dostal sám k sobě, ale nepřekážím. Brouci, kteří se vrhají na okna, se málokdy dostanou ke slovu," dodal poeticky a v hádánkách sám Jones. Že by se schylovalo i ke "Gadzooks Vol. 3"?