Trojkoncert rockové úderky, která má ve všech třech případech příchutě i dalších žánrů, sliboval velké hudební hody. Ostatně není to tak dávno, co jsme v reportáži z rakouského festivalu Nova Rock referovali s Ondrou Hrickem, že na něm Volbeat odehráli svou nejlepší show od doby, co na jejich vystoupení chodíme.

A také Skindred jsou jistotou, ti za sebou ještě vyloženě špatný set snad ani nemají a červnová show na Rock For People, kde lidi točili s tričky nad hlavou, a předváděli tak vrtulník, patří k nezapomenutelným zážitkům letošního léta. Není tedy divu, že většina diváků zaplnila ochozy O2 universa už na první kapelu.

Jsou to totiž právě Bad Wolves, kdo tentokrát vyvolával největší otazníky. Agilně rostoucí jméno na rockové scéně nedávno zastavila výměna na postu zpěváka, kdy výrazného Tommyho Vexta z ne zcela objasněných důvodů, které mimo jiné zahrnují i jeho vztah ke cancel culture a někdejší podporu Donalda Trumpa, nahradil na pozici alfa samce této smečky Daniel Laskiewicz. Byli jsme proto hodně zvědaví, jak moc mu nová role sedne, protože přes všechny kontroverze byl Vextův vokální přínos jedinečný. Bohužel, na odpověď stále čekáme.

Z rozpačité nové studiovky "Dear Monsters" totiž jednak nezazněla klíčová skladba "Springfield Summer", která převyšuje všechno ostatní na ní rozdílem třídy, a bohužel jsme neslyšeli ani povedený cover "Mama I'm Coming Home" od Ozzyho Osbourna, který formace vypustila do světa před pár dny v naději, že tak naváže na úspěchy průlomové předělávky největšího hitu The Cranberries. Mimochodem, hit "Zombie" sice zazněl, nicméně refrény zpěvák vesměs přenechal pomalu se rozehřívajícímu publiku, tudíž vyzněly do prázdna.

Hlavní problém je ale v tom, že jsme ve skutečnosti neslyšeli skoro nic. Sedmero odehraných songů trpělo tak totálně zmršeným zvukem, že označovat tento hluk za koncert ani při nejlepší vůli nelze. Kdo měl jejich tvorbu nastudovanou, chytal se většinou až u refrénu, chudáci ale všichni ti, pro které to bylo první seznámení s kalifornskou skupinou. Jejich nového lídra nebyli schopni technici nejen nazvučit, ale ani na něj pořádně posvítit, takže jsme z jeho snah na molu mohli vidět jen černě oděnou postavu ve stínu. Katastrofa a amatérismus. Nezbývá než vyhlížet jejich příští vystoupení a udělat si názor na nového vokalistu až tam.

S nástupem Skindred se naštěstí dojmy začaly lepšit. Zvuk šel kvalitativně nahoru a i osvětlovači už se probrali. Aby ne, Benji Webb by si je jinak podal. Charismatický frontman neopomněl své brýle s ostny, blyštivě rudý kabát ani do černa zbarvenou britskou vlajku omotanou kolem stojanu mikrofonu. A následně zahájil v podstatě stejný program, jakým se kapela prezentuje už léta.

Nešlo tak ani o to, které skladby vybral, protože jejich složení se dlouhodobě příliš nemění, bylo ale fascinující pozorovat je ve sterilním prostředí O2 universa. V České republice totiž hráli nesčetněkrát a skoro vždycky to bylo v prachu, špíně a na vzduchu kdesi na festivalu. Nejčastěji to byla právě už zmiňovaná hradecká přehlídka. Tam jsou doma, tam jim jde ovládat dav perfektně.

Ve vysočanské hale se ale s reakcemi pořád ještě střízlivého publika, které je zřejmě tolik neznalo, docela zápasili. Benji je proto nejednou vybízel ke zpěvu a zapojení se do děje, protože jestli má tahle kapela míchající crossover žánrů nějaké klady, tak je to především skutečnost, že je naživo vynikající. Diváci však reagovali laxně, za což je lídr k pobavení ostatních s chutí posílal do háje. Případně na ně ještě ukázal prostředníček. Nebyl však vulgární, spíš naopak. Kdo jej zná, byl si dobře vědom toho, že na ně tu naštvanost jenom hraje, aby je probral z letargie a ještě k tomu je i rozesmál.

Resumé jejich koncertu bylo zřejmé - kdo už je někdy viděl, bavil se stejně jako kdykoliv jindy, kdo na nich byl poprvé, má nejspíš chuť poznat je blíž. Jen je otázka, jak by pražský set zhodnotili samotní Skindred. I přes veškerou snahu se jim totiž dav podařilo rozhýbat jen zčásti.

Volbeat do Prahy přivezli program vycházející z aktuálního turné k nové desce "Servant Of The Mind", z níž zahráli šest věcí. Kapela, která svůj název složila z anglických slov volume a beat (a nejmenuje se tak po Pokémonovi stejného jména), svůj setlist oproti červnovému vystoupení prodloužila o dva kousky na celkem osmnáct písní, které dopředu pohání dvojšlapka v režii bubeníka Jona Larsena - zazněly tedy i skladby "Say No More" a "Doc Holliday". A jako bonus ještě úryvky z "Ring Of Fire" Johnnyho Cashe a "I Only Wanna Be With You" od Dusty Springfield.

Na druhou stranu ale dost ubrala na epičnosti své produkce. Sice jsme tak viděli například pavučinový efekt na projekci před bubeníkem a za ním při hitu "Lola Montez", ve "Fallen" jsme se pomyslně proletěli hvězdokupou, v plamenné "The Devil Rages On" odkazující na Metallicu zase sál zasypaly rudé konfety.

A to není všechno. "Wait A Minute My Girl", tedy nejlepší skladba od Volbeat z posledních několika let, a také "Die To Live" nabídly spolupráci se saxofonistou a klavíristou, kterým nyní skupina říká ZZ Bottom. U první zmíněné si navíc ještě fanoušci mohli zapinkat s černými balony, které tehdy v Rakousku nebyly. Pořád to ale bylo v mezích intimnějších výstupů. Asi jako když jdete na nějakou popovou hvězdu do Fora Karlín. Je to dobré, místy i vynikající, nicméně pro tu pravou stadionovou show je potřeba jet právě třeba na Nova Rock. Teprve tam je dánská formace doma a její síla vyzní naplno.

Frontman Michael Poulsen je samozřejmě skvělý zpěvák, v tomto směru tedy nebylo na co si stěžovat. Jen je škoda, že z něj nevypadlo mezi skladbami o mnoho víc než obligátní dotazy typu: "Bavíte se dobře?" Alespoň už ale s jistotou s víme to, o čem se fanoušci kapely dohadovali dlouhá léta. A sice, že jeden z jejích největších hitů, tedy "For Evight", což v dánštině znamená "Navždy", je skutečně písní o rodině a lásce k ní, neboť právě své ženě a dětem ji Poulsen věnoval.

A věnoval také ještě jeden song - už zmíněný "Die To Live" poslal do hudebního nebe legendárnímu Jerrymu Lee Lewisovi, který na den vzniku samostatného československého státu zemřel. A když už jsme u toho, stálo by za to zjistit, zda ta česká vlajka, kterou frontman zdvihl při loučení, vzkaz "Děkuji, Praha" a k tomu ještě finální salva konfet v barvách trikolory nějak souvisely s tím, že skupina věděla, v jak významný den v České republice hraje. Anebo zda to byla jenom pouhá náhoda.

Hlavní ale je, že tříapůlhodinový rock’n’rollový večírek se až na popravu vlčí pětice poměrně vydařil.