Po jistou dobu to vypadalo, že progresivní rockové kapely typu Pink Floyd, Yes, Genesis, Emerson, Lake & Palmer či Gentle Giant jsou už reliktem sedmdesátých let. Citelnou ránu žánru zasadil punk, antiteze pompéznosti a virtuozity, i mainstreamový rock let osmdesátých. Styl ale nezahynul, částečně se propojil s vlivy metalu a formace typu Dream Theater jej táhly dál. V novém tisíciletí není prog vůdčím žánrem, to rozhodně ne. Ale pokračuje dál a s lidmi jako Steven Wilson či formacemi The Mars Volta (kteří se právě tento pátek vrátili s eponymní deskou) a koneckonců i Opeth či právě Vola jsou tu zřejmé naděje do budoucna.

Vola jsou na turné společně s Four Stroke Baron a Voyager a ti, ačkoliv jsou rámcově ze stejné stylové krabičky, přinášejí odlišné pohledy na věc. A rozhodně tu nebyli do počtu. Americké trio Four Stroke Baron bylo ve svém zhruba půlhodinovém setu nejvíce heavy z celého večera. Sekané kytarové riffy a rytmické nepravidelnosti se tu houpavě prolínaly s téměř rapovými náladami. Škoda, že je trochu zrazoval zvuk, který byl trochu nepřehledný.

Tak kdo je tu ten headliner? dumal jsem ke konci setu Voyager. V tu chvíli bylo totiž Rock Café - mimochodem klub, kde se doslova propadnete časem - z celého pátečního večera zdaleka nejplnější. U těchto Australanů se často skloňují synthpopové formace jako A-ha, a ne nadarmo. Pětičlenná úderka, která se na pódium v klubu sotva vešla, zahalila Rock Café do duhových barev, rovného retro beatu a hlavně vyklenutých melodií, které norskou popovou skupinu vážně evokují. A bylo to skvělé, energické, plné úsměvů a neskrývané radosti.

Vola, hlavní jméno line-upu, to věru neměli jednoduché. Po té obří dávce energie si severská melancholie klestila cestu k publiku, které dokonce prořídlo, o něco pomaleji. Začali velkým hitem "24 Light-Years" z aktuální řadovky "Witness" a ve chvíli, kdy se sborově přidali diváci, to vypadalo velmi nadějně. Jenže u dalších, zejména těch progověji zabarvených věcí, poněkud padal řetěz. Energie se v těchto věcech trošku vytrácela a bylo znát, že více to fakt funguje na nahrávkách, kde se daří zachytit více zvukových barev než v malém klubu.

Naštěstí tu ale byla i překvapivá druhá tvář dánské kapely. Když došlo na hutné metalové pasáže, které si směle mohou potřást rukou s polyrytmickým válcem Meshuggah, mělo to úplně jiné grády. Zauzlené riffy v "Alien Shivers" nebo "Your Mind Is Helpless Dreamer" (příjemně posazené na obláčku z bublajících synťáků) dav důkladně rozpohybovaly a vytvořily skvělou atmosféru, ze které se ani nechtělo ven.

Někdy si vás prostě ten koncert musí najít. To jsou přesně ty dvě tváře tohoto bandu. Tentokrát u mě vyhrály tvrdé riffy, v létě na Brutal Assaultu zase melancholie. A to je to kouzlo progu. Emocí je tam vždycky spousta. A Vola s nimi umějí pracovat výborně. V Rock Café to byl příjemný večer plný hudebních barev a výborného muzikantství.