Prvním větším jménem druhého festivalového dne, nepočítáme-li souběžně hrajícího rappera a českého rodáka Ideu, byla Alice Merton. Tu už dobře zná i české publikum, hrála u nás zatím třikrát a my jsme textově zachytili jak její vystoupení na Colours Of Ostrava 2018, tak to o dva roky později v Praze. Její charakteristika zůstává - pořád je to primárně obyčejná holka hrající obyčejný rádiový pop rock, která měla trochu štěstí, prorazila, ale zářnou budoucnost jí nevěštíme. Na to jsou její písničky příliš nevýrazné a její hlas nemá tak signifikantní barvu, že byste ji v rádiu okamžitě poznali. A taky k nám svou hudbu přinesla z nedalekého Berlína, nikoliv ze země hudbě zaslíbené. Určitě víte, která to je.

To všechno dohromady ale neznamená, že by její koncert nebyl opět docela příjemný. Už z dřívějška naživo dobře fungující kousky jako "Funny Business", "Trouble In Paradise" nebo "Why So Serious" nově doplnily novinky z letošní albové dvojky "S.I.D.E.S." A mezi starší skladby povětšinou hezky zapadly. Zpěvačka vystoupila v extravagantním úboru v modro-žluté barevné kombinaci a viditelně byla velmi vděčná za to, že má pod pódiem násobně více lidí, než když hrála v Budapešti poprvé. Tehdy to prý byla loď pro pouhých čtyři sta lidí.

Mezi písničkami toho také hodně napovídala, a tak už například víme, že "Same Team", kterou kvůli technické chybě musela rozjíždět nadvakrát, je o rozchodu s přítelem v době pandemie, "Mania" je o jejím spolupracovníkovi, který jí při tvorbě písniček nějakým způsobem ubližoval, a "The Other Side" je jedna z vícero skladeb, které popisují její mentální zdraví a deprese, které se před publikem nesnaží ani přes optimistické vyznění své tvorby nijak skrývat. V nedávném singlu "Vertigo" se navíc proběhla mezi diváky, o čemž už údajně snila v době, kdy tu písničku psala, a Sziget si odteď bude pamatovat jako první místo, kde se jí to povedlo. Sympatické gesto a o poznání vřelejší přístup, než když se umělec vymlouvá na covid a chová se tak, jako by se svých fanoušků štítil. Že, Billy Talent?

Největší ovace ale pochopitelně přinesl její průlomový hit, hymna všech nomádů s názvem "No Roots". Tak pokud byste si ji chtěli naživo poslechnout taky, zapište si do kalendáře datum 27. října, kdy se znovu podívá do Prahy.

Letošní ročník Szigetu je díky svému šetření hodně specifický a ještě se k tomu vrátíme. Kdo chce ale vidět sklenici spíše poloplnou, musí nad ročníkem 2022 přemýšlet jako nad festivalem, kde bude pro jednou primárně spíše objevovat nové a neokoukané svěženky. Jednou z nich by mohla být i Girli, která měla ve stanu Mastercard pod pódiem docela prázdno. Z festivalové mobilní aplikace vyčtete, že míchá snad všechny hudební žánry a inspiraci čerpá od tak rozdílných interpretů, že ve finále vůbec netušíte, co vlastně čekat. Tak jen pro pořádek, pokud jste zatím neměli tu čest - je to převážně electropop, který si místy bere inspiraci z pop punku, ale i rapu.

Přesto se ale zdá, že mnohem větší téma než hudba samotná je pro ni otázka její vlastní sexuální orientace a také její tělo, z nějž prý měla v pubertě velký mindrák. "Teď, když se spolu bavíme, tak se identifikuju spíše jako žena, ale co to vlastně znamená? Momentálně se cítím být ženou, ale jsou dny, kdy to vidím jinak. Někdy si prostě říkám jenom: 'Nasrat na to všechno, dneska se necítím ani jako žena, ani jako muž,' " prohlásila čtyřiadvacetiletá interpretka, která se cítí být pansexuálkou i bisexuálkou (bez ohledu na to, že si to vzájemně jaksi odporuje), v roce 2017. Nutno dodat, že zmiňovaný citát zde není kvůli snaze o bulvarizaci tématu, pro ni jsou podobné diskuze skutečně zásadní. Ostatně i její největší hit "Hot Mess" pojednává o tom, jak se rozešla s klukem, protože nedokázala přestat myslet na svou kamarádku a pak ji zranilo, když zjistila, že pro objekt jejího zájmu to byl jen krátkodobý flirt.

To u Bastille je stále všechno při starém. I nadále se jejich frontman považuje za nejhoršího tanečníka na světě a na důkaz toho pořád jaksi divně máchá rukou nad hlavou, když zpívá. A také oni míří na podzim do Prahy, v Malé sportovní hale se představí skoro měsíc později po Alici Merton, konkrétně 23. listopadu. A právě ji si na samotný závěr zpěvák Dan Smith přizval na pódium, což by normálně znamenalo extrémní vděčnost za jedinečný zážitek.

Jenže... Proč to vlastně udělal? V jejich aktuálním singlu "Shut Off The Lights" z povedené čtvrté desky "Give Me The Future" ve studiové podobě Alice nezpívá, nebyl to tedy duet v pravém slova smyslu. A ani v tom, ehm, nepravém. Rodačka z Frankfurtu se totiž hned po příchodu na stage zařadila dozadu za kapelu, kde má místo jejich nová vokalistka, a tak ji nebylo ani moc vidět, ani slyšet. Dan Smith naopak vystartoval na visuté molo a tam spolupracoval právě se zmiňovanou vokalistkou a zůstal tam v podstatě celou písničku. Alice po ní zase ze scény bez jakéhokoliv poděkování ze strany Bastille odešla, a tak to celé bylo prostě nějaké divné. Působilo to, jako by si před koncertem dali všichni pár panáků a po výměně seznamovacích komplimentů někdo z nich zahlásil, že si přece musejí dát song společně. Akorát už u toho nedomysleli, jak to vlastně udělat.

Až na tento podivný moment byli ale Bastille skvělí, dokonce to byl jeden z jejich nejpestřejších koncertů v posledních letech, a to zejména díky ukázkám z nové desky, které jejich program ze starších a už mnohokrát slyšených hitů občerstvily o nové zážitky. A také o nové, velmi povedené projekce. Velký ohlas ale měla také spolupráce s Marshmello s názvem "Happier", zřejmě i proto, že se jim před pár lety povedlo natočit emočně obzvlášť nabitý videoklip. Nebo za to může zpěvák, který své, dnes už klasické probíhání davem v mikině provedl právě v tento moment. Dlouholetí příznivci také mohli kromě návratu křesla na pódium obdivovat i starší píseň "Flaws", která byla tentokrát přearanžovaná na klavírní baladu, a Smithovo hojně využívané vibrato jí v této verzi, odzpívané v tureckém sedu na molu, velmi sluší. Finální "Pompeii" už sledoval početný dav a chorálové "é-e-o e-o" znělo v Budapešti nádherně. A také to byl dobrý trénink na následující program na hlavní scéně.

Ještě před ním se ale na Europe stagei představila Eefje de Visser. Temné bicí, teplé synťáky, chytlavé songy a hypnotizující vokál. Tak ji popisovala festivalová aplikace. A nutno říct, že to sedí. I když jsme z jejího setu stihli jenom kousek, chceme více. Po vydání své čtvrté desky se zpěvačka nadále pohybuje koncertně převážně v zemích Beneluxu, ale pokud své nové příznivce naučí pamatovat si její krkolomné jméno, má na to prorazit i dál. A ten cover aktuálně znovu velmi populární "Running Up That Hill" od Kate Bush jí v tom taky určitě pomůže.

Kings Of Leon jsou na Szigetu naštěstí častými hosty, i po zhruba deseti letech psaní pro musicserver ale nadále čekáme, až vám budeme moct přinést dojmy z jejich české koncertní premiéry. Dočkáme se vůbec někdy? Těžko říct. Tohle je totiž kapela asi jen pro zasvěcené. Rodinná formace klanu Followillů si kolem sebe v průběhu let postavila svět, do nějž je pro laiky obtížnější proniknout, a do Budapešti dorazila po svém koncertu v Bruselu, kde hrála na festivalu shodou okolností v ten samý den, kdy jsme tam byli na Coldplay. Je to kapela, která nestaví svá vystoupení na pestré show plné konfet a ohňostrojů. Frontman Caleb také mezi písničkami skoro vůbec nemluví a dostat z něj víc než obligátní fráze typu: "Bavíte se dobře?" je umění. Nejsou to kolotočáři. Nechtějí zbytečně komentovat zjevné věci. Nejdou posluchačům na ruku. Prostě jen hrají svou hudbu a dělají to, jak jejich název napovídá, doslova královsky.

A pokud jste s tímhle vším s nimi zajedno a i tak vás jejich tvorba osloví, zahrnou vás plnou náručí nádherné kytarové muziky s jižanskou příchutí. Zpěvákovi sice u jeho kovbojských bot leží zobrazovací zařízení, které mu pomáhá nezapomenout text, což je, bohužel, připomenutím jejich smrtelnosti, ale možná byste se divili, kolik umělců ho v dnešní době používá. Jen mají možná víc štěstí na to, že jim ho kamery na koncertech nezabraly tak jako v jejich případě.

Jakmile ale formace spustí emočně drásající "Revelry" následovanou neméně skvělým singlem "Manhattan", bublavý úvod "Closer" postupně budující napětí nebo velmi dlouhou a atmosférickou skladbu "Knocked Up", rádi se s nimi potopíte pod hladinu a necháte si od nich ukázat krásy pestrobarevných rostlin, které se skrývají na mořském dně. Cesta k takovým pokladům bývá náročná a je potřeba nepodcenit přípravu, odměnou však jsou úchvatné zážitky.

Kdo ale nechce plavat úplně po dně a raději se tu a tam nadechne a zazpívá si refrén, pro toho kapela měla nachystané kousky jako "Supersoaker" se záběry na surfující lidi na projekci, "Waste A Moment" nebo syrovější "Crawl". A dokonce i novinka "Time In Disguise" s válečnými drony na projekci ukázala, že ne všechno z jejich dosud bohužel nejslabší studiovky "When You See Yourself" si zaslouží věčné zatracení. Překvapením také byl song "Find Me", u něhož se diváci rovněž zapojili do refrénu, což nebývá u takto niche skladby na jiných koncertech zdaleka běžné.

Vodní metafora ale končí, jakmile přišla na řadu dvojice největších hitů. "Alright," pronesl jen Caleb Folowill frajersky mezi písněmi a v tu ránu jakoby nic odpálil překrásnou baladu "Use Somebody". Také publikum v tu chvíli vynořilo hlavy, vystřelilo ruce nahoru a okamžitě se zapojilo do nádherného chorálu, který zněl v Budapešti přesně tak, jak by měl. A finální "Sex On Fire" fenomenálnímu koncertu nasadila korunu.

Nejen hudbou ale Ostrov svobody v srpnu žije a je třeba říct, že pokud jste patřičně neprozkoumali i nehudební program, jako byste na Szigetu ani nebyli. A pokud tam teď jste a tento text čtete přímo v Budapešti, udělejte sami sobě laskavost a zajděte si do cirkusového stanu. Právě tam totiž každý den po hlavním headlinerovi, tedy půlhodiny před půlnocí, začíná vystoupení s názvem Cirque La Campagnie - L’avis Bidon. Čtveřice akrobatů oblečených v montérkách a jejich konferenciérka vám tady nejprve nabídnou bonbóny. Akorát to nejsou žádné gumové žížalky, jak jejich obal napovídá, nýbrž lékorky obalené v soli.

To je ale jen úvodní vtípek na rozehřátí, následně tanečníci, akrobati, muzikanti, zpěváci a kdovíco ještě ukážou, že z klasické houpačky, visutých platforem, stožáru a modrých sudů dokážou udělat představení, které má tolik nápadů, že vám z toho půjde hlava kolem. Co začne jako Pat a Mat, se postupně proměňuje v dechberoucí show, která polechtá vaši bránici a šokuje zjištěním, co všechno je možné s lidským tělem dokázat. Budete se smát, jako už dlouho ne. Budete mnohokrát úžasem sbírat bradu ze země. A ještě mnohem víc než kdy jindy budete hledat prostor pro vlastní tleskání, abyste těmhle géniům cirkusu ukázali, že jste si vědomi jejich výjimečnosti. Dejte na nás a tenhle program na Szigetu letos nepropásněte. A hlavně přijďte včas a vydržte až do úplného konce. Budete za to potom sami sobě moc děkovat.

Následující procházení části areálu dojmy z jinak výborného dne trošku zkazilo, protože přineslo další důkazy o tom, že letos se šetří, kde to jen jde. Výzdoby je méně, stánky, které jste vždycky bezpečně našli na svém místě, jsou buď přemístěné nebo nejsou vůbec. A mimochodem - našel už někdo místo, kde se prodává kolbice? Podělte se v komentářích! A také to vypadá, že i výběr kuchyní všeho druhu je letos očesán a prim hrají festivalové klasiky, které zatím, alespoň dle těch, které jsme dosud vyzkoušeli, zůstaly chuťově hodně za očekáváním. Kam se poděl ten gastrofestival? Najít ho je úkol na následující dny. Zbývají ještě čtyři.

Třetí festivalový den bude patřit Justinu Bieberovi. Kromě něj ale do Budapešti dorazí také Woodkid, Alfie Templeman, Meute, Stromae, slowthai nebo už nějaký ten pátek vždycky úžasní Jungle. A abychom nezapomněli, tak taky Lenny.