Spousty triček, desek, kšiltovek a dalšího merche Kiss najdete v shopu musicserveru!

Kiss jsou popkulturní ikony, a i když už těžko nabídnou cokoliv nového, táhnou. Ve vršovické hale se tak míjeli oddaní fanoušci s tvářemi pomalovanými po vzoru svých idolů s chlapíky v oblecích, kteří přišli rovnou z kanceláře. Byli tu prošedivělí metalisti, kteří se zasekli v osmdesátých letech, dámy ve večerních šatech i rodiny s malými dětmi. Tahle kapela je prostě neoddiskutovatelný fenomén, který z hudební historie nic nevymaže.

Pánům z Kiss můžeme vyčítat ledacos. Že jsou jen popík maskovaný za rock, že je jejich hudba prvoplánová, že jsou jen dobře promazanou mašinou na peníze a že útočí na první signální bez hlubšího přesahu. Jenže když se tahle čtveřice za zvuků letitého otvíráku "Detroit Rock City" a bouchající pyrotechniky snese na platformách zavěšených ke stropu na pódium, všechny rádoby kritické poznámky jdou stranou.

Kiss jsou ekvivalentem filmového blockbusteru: víte, co čekat, a taky to dostanete, bude to efektní, ba přehnané, ale nuda nehrozí. Parta kolem Paula Stanleyho a Gena Simmonse vrší jednu atrakci za druhou a ve chvíli, kdy to už už vypadá, že to dál nemůže jít, ještě o kousek tím kolíčkem pootočí a strunu ještě více napnou.

Takže tu máme plivání ohně a krve (ne nadarmo inspirovali Kiss nejednu blackmetalovou formaci), střílející kytaru, ohně, barevné lasery, létání nad publikem, konfety, balónky a tunu ohňostrojů. To, co vlastně používá kdekdo, našlapali Kiss do jediné, notně hlasité (byť zvuk byl v zásadě dobrý) megalomanské show koncipované jako best of průlet diskografií. Tedy to, co bez zásadních obměn dělají už roky.

Tahle show je pečlivě ušitý marketingový produkt, Kiss moc dobře vědí, co publikum chce. Dříve svým vzhledem a vystupováním provokovali a šokovali, dneska jenom baví. Ale všechno to pozlátko nedokáže přemazat to, že tyhle songy jsou zatraceně dobře vystavěné stadionové hity a muzikanti mohou zalovit i hodně hluboko ve svých nahrávkách a pořád to bude fungovat, aniž by posluchače zaplavil pocit, že poslouchá nějaké vyčpělé retro.

I proto se vedle sebe mohou objevit zářezy z téměř padesát let starého eponymního debutu "Deuce" nebo "Black Diamond", disco rock "I Was Made For Lovin' You" (zahraný na malém pódiu uprostřed haly, kam si Stanley doletěl nad hlavami diváků), osmdesátkové halekačky "Lick It Up" a "Heaven's On Fire" i relativně nová (deset let), tak akorát blboučká "Say Yeah!" z předposlední desky "Sonic Boom". Rukopis je zřejmý, tahle skupina se pokoušela adaptovat trendy, vždycky se však raději pokorně vrátila ke svému řemeslu.

Největší kus pozornosti si pro sebe uzmula dvojice Stanley-Simmons. Grimasy, opičky, pózy, téměř jako zamlada, obzvláště, když jsme si je mohli přímo porovnat s jejich mladšími já na dobových záběrech na projekcích. Druzí dva služebně mladší členové, Eric Singer za bicími a Tommy Thayer s kytarou, táhli kapelu hlavně hudebně, byť své momenty slávy si vybrali rovněž. Singer bubenickým sólem, ale hlavně přídavkovou "Beth", kterou odehrál za klavírem posetým flitry, Thayer střílející kytarou.

Závan poctivého glam rocku v tom nejlepším slova smyslu s využitím maxima toho, co pódiová prezentace nabízí. Celé je to jedno velké divadlo, cirkus, který připouští, respektive nepotvrzuje ani nevyvrací, šuškandu o používání playbacku (možná na druhé kytaře, možná nějaký ten vokál, těžko říct, žádný lapsus se v tomto ohledu v Praze nekonal), ale rozhodně ne žádná šmíra. Snad tedy jen Simmonsovo sólo na baskytaru, které připomínalo spíše situaci, kdy po strunách pobíhá nadšené batole.

Poctivé dvě hodiny odehrané s nasazením, které spolknete i s navijákem, slušně poděkujete a navrch otevřete prkenici. Kiss rozhodně nepůsobí unaveně a řečičky o konci jsou beztak jen další velkohubou marketingovou vějičkou. A vlastně proč ne, dokud to sype...