Před pár týdny jsem viděl vtipné video s jezdci formule 1, kteří dostali za úkol vyjmenovat z hlavy všechny světové šampiony od současnosti až do úplných začátků šampionátu. Tedy nějakých padesát jmen. Jediný, který to dal bezchybně, byl Sebestian Vettel, sám čtyřnásobný držitel tohoto titulu. "No jasně, že to věděl jenom Seb, on je takový nerd," pronesl v reakci na to věčně vysmátý kolega Daniel Ricciardo, rovněž někdejší jezdec Red Bullu. A nebylo to ani zdaleka poprvé, co ho takto někdo tituloval, jeho zapálení pro historii formule 1 a vůbec ten celý kolotoč kolem je pověstné.

A jsem si celkem jistý, že pokud byste před Jacka Whitea postavili padesát různých kytar, dost možná by vám byl schopný ke každé z nich říct název, rok výroby a snad ještě i nějaký medailonek. Takhle nějak totiž on funguje.

Je vždycky fascinující sledovat podobné nerdy při práci. A je úplně jedno, v jakém oboru se pohybujeme. Jakmile před sebou máte člověka, který má nějakou svou vášeň a je ochotný tomu podřídit celou svou existenci, je radost to sledovat.

Jack White takový je. A projevuje se to ve všem, co dělá. Není náhoda, že v knize "40 let Glastonbury - Když svatý pochodujou" od Vojtěcha Lindaura je to právě on, kdo se objevuje v téměř všech ročnících, které autor navštívil. A ať už na piltonské farmě hrál se kteroukoliv svou kapelou, vždy se zařadil k tomu nejlepšímu, co bylo podle pisatele ten rok na nejslavnějším festivalu světa k vidění. Ostatně je to jen pár dní, co tam odehrál svou další, tentokrát tajnou show. A znovu sklízel ovace.

"Jen pojďte a vstupte do mého babylonu," jako by lákal všechny, kteří někdy v životě alespoň nakrátko propadli zvuku kytary. "Je to můj svět, trochu staromilský, ale krásný. A platí tady moje pravidla, takže pozor na to," mohl by pokračovat v imaginární prohlídce.

Všechno je pro něj téma. Staré hudební nástroje. Kytarové efekty. Přístup k vydávání muziky na vinylech. Jeho vlastní vydavatelství Third Man Records. Zákaz mobilních telefonů na jeho koncertech. Že turné nesmí být dlouhé, aby neztratil kontakt se svými dětmi. A v posledních letech i extrémní příklon k modré barvě. Modré je oblečení, barva jeho vlasů, kytary, nasvícení stage i doprovodné projekce. Všechno zkrátka musí být tip ťop.

Tato někdy až maniakální posedlost se ale odráží v tom, jak dobrou muziku Jack White dělá. Jeho alba se pravidelně umisťují ve výročních žebříčcích včetně toho našeho a s novinkou "Fear Of The Dawn", kterou už 22. července doplní ještě "Entering Heaven Alive" (aktuální singl "If I Die Tomorrow" v Praze nemohl chybět), to jistě nebude jinak. Mimochodem - obě letošní desky si můžete na CD i vinylu koupit v našem shopu.

Je proto až šokující, že persona jeho velikosti se stejně jako v roce 2014 musela vměstnat pouze do Fora Karlín. A dokonce ani nebylo vyprodáno! Plocha byla zaplněná zhruba ze dvou třetin, balkóny zůstaly zavřené úplně. Snad je to jen odraz momentálně souběžných krizí (ekonomických, logistických, válečných a tak dále), které se na výsledném prodeji lístků podepsaly, protože on sám je umělec, u kterého bychom se s tím vším, co má za sebou, měli v normálně fungujícím světě bavit minimálně o O2 areně.

Jeho koncertu předcházelo vystoupení domácích Doctor Victor. Ty návštěvníkům velkých akcí určitě není potřeba představovat, přece jen si už zahráli před řadou hvězd první velikosti. V karlínském hudebním svatostánku dostali nadstandardní časový slot, a čím dále jsme se v jejich setu posouvali, tím více šly vidět jejich slabiny. Zpěvák Vojta Bureš totiž sice má nastudovanou rockovou image, dobře předvádí všemožné pózy a skvěle hraje na kytaru. Měl by však do budoucna více zapracovat na své výslovnosti, protože ačkoliv byl sál dobře nazvučený, rozumět mu, o čem zpívá, šlo spíše sporadicky. Spousta lidí se tak chytala spíše jen u Princovy "Purple Rain".

Jack White koncert odpálil singlem "Taking Me Back" a v podstatě se od té doby už nezastavil. Skladby protahoval, nechával je přelévat se do sebe a až na pár momentů publikum k potlesku téměř nepouštěl, protože se pořád něco dělo. On sám s lidmi prakticky nekomunikoval, v první části setu jim věnoval sotva dva úsměvy, trochu se osmělil až v závěru, kdy už cítil, že má skoro hotovo, a více se uvolnil.

Kytary se střídaly téměř po každém songu, nejednou si zpěvák se svým hlasem připomínajícím skřehotáním havrana sedl i za příjemně rozvrzaný klavír. Doprovodná a početně skromnější kapela než minule hrála skvěle, nejvíc pozornosti si pro sebe vysloužil skvělou hrou bubeník Daru Jones, mimochodem dvojnásobný držitel ceny Grammy. Bylo úžasné sledovat, jak jemu i Jacku Whiteovi stačí komunikovat jen posunky, aby už věděli, co od toho druhého chtějí. Někdy stačil snad i pouhý pohled.

A pohlednici skoro se vším, co má za sebou a jaké ikonické riffy složil, do davu poslal i sám principál. Hodně se hrálo z aktuálního alba, ale prostor dostaly jak starší sólovky, tak i hudba The Raconteurs, na jejíž "Steady As She Goes" se rozjela v publiku solidní párty. A zaznělo i něco málo od The Dead Weather a samozřejmě od The White Stripes, jejichž comeback prý nikdy nepřijde.

Mezi highlighty by bylo možné zařadit "Hi-De-Ho", "That Black Bat Licorice" a samozřejmě "Seven Nation Army", která večer uzavírala. Písničkou, kterou zná úplně každý, i když možná ani neví, že za ní stojí právě Mr. White. Jistě by ale každý z návštěvníků dokázal sestavit svůj vlastní list favoritů, protože přesně takoví lidé se ve Foru sešli. Žádní náhodní čumilové, nýbrž skuteční fanoušci jeho tvorby, pro které je ta esence rock ’n’ rollu v jeho muzice tím, co je každé ráno zvedá z postele.

S dovolením bych tedy výjimečně rád použil stejná slova jako po vystoupení v roce 2014, protože za prvé lepší pointu tentokrát nevymyslím a za druhé to pořád platí:

"Jsou muzikanti, o jejichž kvalitách se nediskutuje. Jack White je génius. Žijící legenda, u níž stěží rozlišíte, zda si svůj umělecký vrchol prožila před deseti lety, nebo na něj ještě čeká. A je to také člověk, díky němuž nám budoucí generace budou závidět, že jsme žili v jeho době. Je tedy jen na nás, zda si toho všimneme včas a doceníme jej dříve než po jeho smrti."