© Miro Žbirka
Jakub Malar - Hezké rozloučení s Mekym (8/10)
Vztah k interpretovi: Od malička na mě působil jako veliký sympaťák a patřil k úzkému kruhu československých hudebníků, ke kterým jsem choval respekt. Občas se věci dějí opravdu nečekaně. Zrovna když se objevila zpráva, že nás navždy opustil Meky Žbirka, byly tomu dva dny, co jsem se konečně dostal ke zhlédnutí dokumentu o něm a následně zhodnotil svůj vztah k této slovenské hudební legendě. Přiznám se, že většina jeho tvorby mě míjela. Tátova sbírka elpíček mě dovedla k albům "Sezónne lásky" a "Nemoderný Chalan" - z něj mám dodnes rád písničku "22 dní". Později už to byly výhradně singly z rádií, z nichž ne všechny mi úplně sedly. Jeho tvorba byla ale vždy upřímná, on sám byl skromný člověk (což dokument úspěšně zobrazuje) a samotná Mekyho existence vyvolávala určitý pocit pohody a jistoty. O to víc jeho odchod mrzí. A snad i díky všem těmto emocím jsem se dostal k poslechu jeho posmrtné desky "Posledné veci". Je známá věc, že album produkoval syn David a už před jeho vydáním se mluvilo o tom, že bude mít modernější zvuk. Nahrávka je rozhodně zvukově bohatší a progresivnější než Žbirkova předchozí tvorba, přesto v centru všeho stejně stojí Mekyho dobře rozpoznatelný hudební rukopis. David takhle vlastně odvedl skvělou práci a je vidět, že má pro tátovu hudbu cit. Skladby "Len sa neuraz" a "Ríša snov" připomenou progresivnější věci z produkce Laco Lučeniče a překvapí elektronickým podkladem, "Best Man In Town" je docela podařený úlet a singlovka "Nejsi sám" po právu rádiovým hitem, který se ještě nějakou dobu bude hrát. Zbytek spíše příjemně propluje, občas i dojme, ale nakonec bude nahrávka působit jinak na nezaujatého posluchače a jinak na skalní fanoušky. A j když se spíše řadím k té první skupině, těch několika chvil strávených ve společnosti Mekyho posledních věcí nelituji. Hezky se s námi rozloučil.
Honza Průša - Děkuju a gratuluju Mekymu a Davidovi (9/10)
Vztah k interpretovi: Už ve školce jsem si prozpěvoval tehdy aktuální "Biely kvet". A od té doby jsem ho vždy sledoval aspoň periferním pohledem. Odchod populárního zpěváka s sebou kromě bolesti a smutku často přináší i práci s jeho pozůstalostí a vydávání připravovaných nebo do té doby zapomínaných nahrávek. Zároveň to dokáže takto vydané písně uměle vytáhnout nahoru. Posluchači jsou pod vlivem umělcovy smrti vůči němu často méně kritičtí, litují všech koncertů, které vynechali, a taková alba přijímají stejně nadšeně,, jako kritici posílají umělce do síní slávy. A tak, když tady napíšu, že posmrtná deska Mekyho Žbirky "Posledné veci" je nádherným albem, dost možná mne čtenář bude brát s rezervou. A když napíšu, že je to Žbirkova nejlepší nahrávka za možná posledních třicet let, bude to znít přehnaně. Ale ono to tak fakt je. "Posledné veci" jsou velmi pestrou a moderní kolekcí. Střídají se na ní různé polohy Žbirkova hudebního cítění a vlivů. Nechybí nemoderně chalanovská "Len sa neuraz", táboráková halekačka "Best Man In Town" se promění ve skoro punkovou vypalovačku s odkazem třeba až k Devo a jejich "Girl You Want" a nebo je tu velmi nádherně použito bondovské téma v "Kým skončím púť". To mne baví úplně nejvíc. Vlastně jsem z "Posledných vecí" i po více než týdnu poslouchání zcela rozhozen a gratuluju Mekymu a Davidovi Žbirkovi k famózní tečce za zřejmě největší hudební kariérou ve slovenské pop music. A ano, už teď je víc než jasné, jaká deska bude vítězit v hudebních anketách za rok 2022.
Milan Menčík - Meky překvapuje i po smrti (9/10)
Vztah k interpretovi: Patří dlouhodobě do TOP 5 československých interpretů a kapel. Při poslechu Mekyho nových písní cítím, jak stárnu a hudební vkus se mi stále víc rozšiřuje. Dřív by pro mě některé alternativnější věci byly nestravitelné, dneska si je vychutnávám, cítím jejich hloubku, daleko víc přemýšlím o síle textů, myšlenek, toho, co nám tím chtěl interpret vlastně říct. A i když "Posledné veci" zřejmě nebudou úplně těmi posledními, je to loučení králů. Člověk si tu najde líbivé hity (kromě "Nejsi sám" třeba i "Mne vadí), ale citlivé ucho vnímá hlavně neskutečně piplavou aranžérskou práci především syna Davida a jeho spolupachatelů. Ze zvuku desky jsou slyšet hodiny debat o muzice táty se synem, přesně v tom duchu, aby zněly co nejvíc moderně a zároveň trochu retro. Je tam slyšet obrovská odvaha dělat věci nově a netradičně, zároveň i na popatnácté nechybí to nejdůležitější - jednoduše skvělé písně. Česky zpívaný "Madrigal" v tomto jednoznačně vede a tenhle fakt se dá okamžitě vystopovat poté, co cítíte, že po skončení alba ho chcete slyšet zase a znovu a pokud možno hned. Takhle jsem si album první den po zveřejnění poslechl hned třikrát a pokračovalo to i v následujících dnech. Tahle muzika jen přispívá k tomu, že si člověk tím víc odmítá přiznat, že Meky už není mezi námi.
Dan Hájek - Meky byl jedinečný a "Posledné veci" toto naplňují vrchovatě (9/10)
Vztah k interpretovi: V osmdesátkách byl pro mě nezaměnitelným hudebním majákem, nyní po letech stagnace natočil desku, která měla přijít už dávno. Byl jedinečným hudební badatelem, který do své muziky dokázal spojit své oblíbence (není třeba jmenovat, každý ví), ale zároveň se nebránil (v určité míře) tvůrčím experimentům a objevování nových trendů. Po nemálo let měl k tomuto při sobě Laca Lučeniče, který tyto aspekty dokázal spojit, a vytvářet tak skladby, které ani po letech nepůsobí, že by si na nich zub času pořádně pošpásoval. Vždy to mělo své stanovené mantinely a vznikla celá řada hitů. Po rozcestí, kdy se posléze každý vydal svou cestou, si Miro Žbirka držel svou tvář, ačkoliv ta experimentálnější rovina byla nahrazena určitou jistotou (nic ve zlém). Střih v toku času, kdy většinu skutečností již znáte. V realitě těchto dní je třeba smeknout před jeho synem Davidem, že se nenechal semlít žádnou z možných nástrah a dodržel do posledního puntíku přání svého otce. "Posledné veci" tak znějí, jako by je skutečně opět dělal s Lacem, jako za starých časů, jen je tu navíc patrná mladistvá odvaha a snaha to skutečně posunout do současných forem a neskončit jen v hromadě módního retra. Ačkoliv "Len sa neuraz" zní hodně osmdesátkově, má to svůj smysl a je svým způsobem předvojem skvěle propracované a atmosférou prosáklé krásky "Ríša snov". Ta tu není osamocená, "Náhodou", dojemná "Kým skončím púť" nebo upřímně dojemná "Ako boh" jí ve velkém dýchají do zad. "Posledné veci" tak nabízejí povědomý rukopis ve fresh optice, kdy došlo k dokonalému souznění mezi synem a otcem. Vedle bilancování je tu i mnoho pohledů a postřehů, které Žbirkovu tvorbu dělaly vždy nezaměnitelnou. Album tak neklame, je to otevřená zpověď, která rezonuje a bude mít možná až překvapivě silné místo v jeho diskografii. Ještě jednou díky za vše.
