Pro všechny zúčastněné to musel být projekt experimentální a z dřívějších tvůrčích aktivit vybočující. Horáček, zřejmě ohromen hospodskou živelností Svobody, se na základě úspěšně načaté spolupráce na zatím poslední desce ze série Hapka, Horáček a hosté, rozhodl dvanáct svých textů propůjčit právě jemu. Svoboda, jinak pevně ukotvený ve svém Trabandu, to možná přijal jako výzvu prorazit do sfér tak trochu jiných posluchačů. Nakonec i pro ostatní pěvecké osobnosti - Františka Segrada z bigbíto-folklórní Dobrohošti, Jana Spáleného či Ivanu Chýlkovou to musela být zkušenost dosud nezažitá.

S propojováním více odlišných muzikantských světů ve studiu to může být ošemetné. Jistá šance, že vznikne něco unikátního a dosud neslyšeného, tu sice je, leč ani pravděpodobnost, že takový projekt skončí jako hmota žánrově beztvará, nemusí být nízká. I kdyby člověk před poslechem desky věřil tomu, že sešlost společensky poměrně renomovaných tváří je náhodná a u všech nad vidinou vyšší popularity převažovala chuť do čehosi nového, po uplynutí dvanácti písní na jednačtyřiceti minutách mu nezbyde než rezignovaně konstatovat - "Tak to chodí".

To, že to tak chodí ve sférách hapkovsky-horáčkovského šansonu pro vyšší střední třídu, až tolik nezarazí. Mnohem smutnější je, že pod tímto nepřesvědčivým dílkem bez chuti a bez zápachu jsou podepsané osobnosti typu Spáleného, nebo samotného Svobody, obou jinak renomovaných a úspěšných ve svých autorských projektech. Většina písní zde zní "jako něco", něco, co už dávno známe a kolikrát v mnohem výraznějších a dokonalejších podobách. Skoro by se chtělo doporučit - než Věru Nerušilovou ("Doktore, souží mě starost") nebo Szidi Tóbias(ovou) ("Kirké"), poslechněte si raději Hanu Hegerovou, když už zpověď stárnoucího bilancujícího bohéma, pak spíš než nekonečně dlouhý najazzlý ploužák "Nemůžeš usnout" Milana Viskočaniho raději alespoň formálně dokonalejšího Michaela Kocába, než Jardu Svobodu zde, raději v Trabandu, když už "alternativní šraml", pak spíše třeba Rudovous.

Tím není řečeno, že by na "Tak to chodí" chyběly kusy s hitovým potenciálem, obě Segradovy ("Praha", "Něco hezkého") i Chýlkové ("Sněžný muž Yetti", "Tak to chodí") písně se z hlavy těžko dostávají ještě dlouho po tom, co deska skončí. Nahrávka je ale nekompaktní, rozptýlená, podivně balancuje na hranici obdivu ke staropražským halekačkám, balkánským dechovkám a úcty k tradičnímu šansonu (předposlední "Deset spravedlivých" je tedy už vybočením takřka nepojmenovatelným). Textově je přitom od všech zmíněných oblastí vzdálená, pokusy o stylizaci do těch kterých žánrů končí opět u standardizovaného horáčkovského "intelektuálního" popu - a to i když píseň nazve "Pes jitrničku sežral". I jemu se dá věřit spíš, když je v tandemu s Hapkou.