Bráno měřítkem dnešní běžné mainstreameové či dokonce rádiové hudební produkce můžeme chápat album "Fever To Tell" jako těžkou alternativu. Tato debutová deska (nepočítáme-li předchozí EP) představuje americkou trojici Yeah Yeah Yeahs. Seznamte se i vy prostřednictvím naší recenze.
7/10
Yeah Yeah Yeahs - Fever To Tell
Skladby: Rich, Date With The Night, Man, Tick, Black Tongue, Pin, Cold Light, No No No, Maps, Y Control, Modern Romance
Celkový čas: 37:16
Vydavatel: Universal
Na světě denně vznikají desítky kapel a stovky písniček, i když se říká, že všechno už bylo zkomponováno a ty nové skladby jsou jen variacemi už minulých. V podstatě nic nového nepřináší ani trio
Yeah Yeah Yeahs z New Yorku, jež se v posledních měsících stalo velmi populárním ve Státech i v Británii. Při prvním setkání s názvem kapely jsem byl přesvědčen, že se jedná o kytarovou partičku z Londýna či Manchesteru, ale není tomu tak. Název klamal tělem, neboť
Yeah Yeah Yeahs je docela drsná americká banda, co hraje garážový punkrock. Tedy převážně, protože pár zpestření se přeci jen najde.
První poslech alba "Fever To Tell" se mi jaksi slil dohromady, ale s každým dalším (a pozornějším) náslechem jsem se začal mít více na pozoru. Po úvodním vzpamatování z neučesaného zvuku jsem projevu kapely přišel na chuť. Trojice bez basy
Brian Chase (bicí), Nick Zinner (kytary, bicí mašinky) a děvče Karen O (zpěv) produkuje krátké přímočaré vypalovačky prosté muzikantských exhibic, jen skladby "No No No" (ta má v kontextu desky neslýchaných pět minut) a pomalá závěrečná "Modern Romance" obsahují větší instrumentální plochy a více experimentování. Hudební doprovod je jinak na "Fever To Tell" úsporný, ale rámusu nadělá habaděj.
Dovolím si čtenáři navrhnout přirovnání, díky němuž si může utvořit představu o tvorbě
Yeah Yeah Yeahs. Zkuste si v duchu zkřížit
The Strokes (ale trošku tvrdší) a
Skunk Anansie (zpěv dle vzoru
Skin si můžeme vychutnat zejména ve skladbě "Man"). Karen O může připomenout i zblázněnější verzi
Gwen Stefani z
No Doubt (viz ska "Pin"), ovšem překvapivě věrně i
Chrissie Hynde ("Maps" a "Y Control" určitě vypadly z nějaké zapomenuté složky Pretenders). První půlka alba je drsnější a přímočařejší, na posluchače se muzika valí nekompromisně a bez slitování pod heslem "Vítejte v hlučné garáži!"
Ano, rock and roll žije,
Yeah Yeah Yeahs to dokázali - jen houšť a větší kapky. Možná právě dnes večer někde v New Yorku, Londýně či Ostravě vznikne v malé zaprášené zkušebně nová skupina, co si vezme to nejlepší z odkazu minulosti, přidá svou drzost a odvážně to nahustí posluchačům do kebulí. Nezmění zeměkouli, ale aspoň si užije trochu legrace a na kluky z kapely poletí holky. A jestli budou mít v čele takovou frontwoman jako Karen O, pak se světe třes!
-
lemone, a co tohle? (Fík, 05.02.2006 23:18) Reagovat
Dost delikatesní rockový hukot. Nezdá se ti to taky tak ujetý, až je to vlastně úplně geniální? Ale zase pod 40 minut. Kdy už s takovými praktikami všichni skončí...
-
Ou jééé... (space.lemon, 05.02.2006 23:46) Reagovat
No Fíku, ty se nezdáš! :))) No přijde mi to lepší než 90% anglických kytarovek. (USA-borci, žejo) Pro mě jsou na 1. místě Libertines, pak Von Bondies (taky US), Subways, Strokes (btw. víš, že Last Nite je geniální song?) a možná Bloc Party. Je bych zařadil asi za Subways, ale ještě uvidím, bo jsem si zapomněl stáhnout ty nové Strokes. ... 45 minut je délka vinylu, točit delší desky je úplně zbytečné! Navíc správná punková deska trvá buď 35 minut a nebo těch 45, ale je na ní aspoň 20 songů. Takže OK.
-
tak OK (Fík, 07.02.2006 00:15) Reagovat
Ta jména budu teprve zkoušet, nemusí mi to vůbec sednout, u YYY na kvalitní bedně zní ale nádherně všechno. "Upřímnou nepodbízivou živočišnou opravdovost" opravdu neřeším, prostě nahrávka zvukem, nástroji, melodií a hlasem sedne, nebo ne - a nezáleží na stylu a na "komerčnosti". A může to být hlučnější nebo naopak downtempová pohoda.
-
kat KO (space.lemon, 07.02.2006 00:32) Reagovat
A chceš snad říct, že mi záleží na stylu? Haha! Předsudky mám tak maximálně k metalu (kvůli jeho pofidérní estetice) a ke country. Jinak poslouchám, co se mi líbí. Od Pizzicato Five - Baby Love Child (z Futuramy, strašná sračka, nádherná písnička :)) až třeba po Gnu (noise/hardcore, 1. deska mi poškrábala přehrávač:D ). Jenže já to neměřím na čistotu zpěvu a zvuku, u mě jsou mírou vyvolané emoce a ty ve mě vykalkulované věci nevyvolávají. Ani kdybych chtěl!