Vždyť víte, co v tom reportu bude. Svítící mobily. Hodně natáčení na Instagram. Duhové vlaječky. Transparenty se vzkazy. Spousta pištění mladých slečen, které tvoří většinu publika. Venku mrznoucí rodiče. A samozřejmě strašný bordel před vstupem do Fora Karlín. A přesně tak to i bylo.

Všechny tyhle propriety ale většinou tvoří i výbornou atmosféru na samotném koncertě, byť to leckomu nemusí být po chuti. Vyzkoušeli si to už Only The Poets. Popové předskokany bychom mohli hudebně přirovnat třeba ke známějším The Script, jen jsou ještě o poznání sladší. Každý dlouhý tón, každý úsměv nebo jen pokynutí na jednu či druhou stranu obecenstva si tak vyžádaly nadšený jásot. Na někoho takové reakce mohou být už moc, ale na druhou stranu je to asi pořád lepší než vnímat atmosféru na nějaké hipsterské indie kapele, kam přijde dvacet lidí, deset z nich si celou dobu hraje na mobilu, šest přemýšlí o tom, jak moc jsou nad věcí, a ten zbytek přes svou patku na pódium ani nevidí.

Upřímné emoce jsou fajn. Bohužel je ale třeba konstatovat, že Louis Tomlinson si ještě o poznání hlasitější pištění nevysloužil ani tak za to, co zrovna na pódiu předváděl, ale už jen kvůli své vlastní existenci a auře superhvězdy. A to i přesto, že v dobách největší slávy One Direction byl tím nejméně výrazným členem.

Už tehdy se pětice prezentovala jako nesourodá skupina lidí, která nechce tancovat předcvičené choreografie ve stejném oblečení jako o generaci starší boybandy. Každý si oblékal, co mu bylo po chuti, a na svých koncertech spíš jen tak poskakovali a mávali divačkám. Fungovalo to perfektně a díky - na poměry podobných skupin - kvalitním popovým hitům si k nim cestu našli i takoví posluchači, které byste za jejich cílovku určitě neoznačili. "What Makes You Beautiful", "Live While We’re Young", "Best Song Ever", "Steal My Girl"... Troška toho guilty pleasure tam cítit byla, ale stejně: byly to dobré časy.

Jenže když Louisovi ve Foru Karlín nekryli zadek další čtyři parťáci, ale jen jeho doprovodná kapela, hvězdný faktor tím utrpěl. A to hned v několika směrech. Už jen podle debutové desky "Walls" je evidentní, že by její autor rád vkročil do malinko kytarovějších vod a učil se od svých oblíbenců, kterým v Praze vysekl poklonu coverem.

Jenže už tady narazil. Když si pustíte "Beautiful War" od Kings Of Leon, máte tu čest s nádherně procítěnou baladou, kterou Caleb Followill vyšperkoval svým jedinečným, nakřáplým hlasem. Tomlinson ale tohle neumí, a tak se z jedné z nejkrásnějších skladeb uskupení z Nashvillu stala přecukrovaná rozblemcaná hmota, kterou byste poznali snad jen díky šikovnému kytaristovi z jeho doprovodného bandu. Znělo to asi tak, jak to většinou zní, když podobné věci zpívají účastníci X Factoru. Ehm.

Otec pětiletého syna (kterého má se stylistkou Brianou Jugwirth, ačkoliv se rok po jeho narození vrátil ke své bývalé přítelkyni Eleanor Calder) sice mohl do Prahy přivést velkou, pestrobarevnou popovou show, což bychom od něj i s hromadou selfíček se slečnami v prvních řadách očekávali. Nicméně na to si asi budeme ještě muset počkat - do doby, než do O2 areny zavítá jeho slavnější, hitovější a extravagantnější kolega Harry Styles.

Ve Foru Karlín ale šlo o standardní pop-rockový set, během nějž párkrát vystřelily rachejtle, na obrazovce se snímal hlavně detail protagonistovy tváře, a jelikož sám Louis netančí ani nehraje na žádný nástroj, zbýval mu jen ten zpěv. A ten sice není špatný, ale ani nijak výjimečný. Je to tak na šest z deseti. A vlastně ani ten jsme si mnohdy vychutnat moc nemohli, protože publikum svými hlasivkami svého oblíbence vždycky překřičelo.

Hitů bohužel také nezaznělo mnoho. On sám jich zatím moc nemá, a když už lovil v repertoáru domovské skupiny, vybral si spíše méně známé kousky, což byla promarněná příležitost. Abychom ale jen nekritizovali, pár nosných skladeb přece jen zaznělo. "Don’t Let It Break Your Heart", "Fearless" se skvělým kytarovým sólem, titulní "Walls" doplněná rolemi papíru a závěrečná "Kill My Mind". To jsou kousky, které za pozornost stojí. To je ta cesta, kterou se vydat dál.

Asi nejvíce celému vystoupení chybělo zpěvákovo charisma, a i proto to byla tak trochu nuda. Doufali jsme, že trochu poznáme jeho osobnost. Že se ukáže jako sympaťák, který by se pro své followers rozdal. Že ho vykolejí, jak srdnatě ho jeho fanouškovská základna v Praze přijala, a třeba se i trochu dojme. Nebo dá nějaký proslov od srdíčka. Bohužel se tak nestalo. Proslov byl jen jeden, před skladbou "Fearless", ale přes všeobecný jekot mu nebylo příliš rozumět. A chvíli před koncem ještě vypadla elektrika. Celá kapela tak na deset minut zmizela v zákulisí a pak bez omluvy pokračovala jakoby nic.

Jediný záblesk Louisova dobrého charakteru se tak ukázal až na úplném závěru, kdy si na stage pozval tour managera, který u něj končí, a společně si připili. Až potom jako by zpěvák znovu ožil. Dokonce i za těmi návštěvníky do prvních řad v posledním refrénu "Kill My Mind" nakonec zaskočil. To bylo hezké. Jen takových momentů mohlo být mnohem víc.

Na druhou stranu, když jste jednou členem tak úspěšné skupiny a prožijete to všechno, co Louis Tomlinson už za svých třicet let života prožil, dá se asi pochopit, že vás to pištění už asi spíš otravuje. A že pak i z toho důvodu spíše věnujete čas tomu, aby váš technik upozornil lidi před začátkem koncertu na to, že nesmějí nic házet na stage, mají udělat krok dozadu a že sekuriťáci mají k dispozici lahve s vodou.

Zůstává otázkou, nakolik relevantním tento ne příliš nadšený report bude pro zpěvákovy skalní příznivce, kteří si to všechno viditelně užívali na maximum a nezdálo se, že by domů odcházeli zklamaní. Takoví se určitě ozvou pod článkem. Je ale možné, že i mezi nimi se najde někdo, kdo doufal, že mu za jeho nehynoucí přízeň doputuje z pódia o trochu víc. Víc lásky, víc hudby, více show. Škoda. Tak třeba potěší ten Harry.