John Wolfhooker jednoho dne na facebooku vyhlásili fofr soutěž: prvních sto fanoušků, kteří mají koupený lístek na květnový koncert a kteří napíšou, budou mít možnost navštívit speciální komorní vystoupení. A tak se stalo. Vzhledem k prostorám, kde se top secret release party koncert konal, muzikanti akci vtipně pojmenovali jako "Holub V lese".

Zatímco ostatní kapely už nějaký ten pátek po rozvolnění covidových pravidel koncertují, pro kluky to bylo letošní první živé hraní. V Praze se dokonce představili po dvou letech. Díky menším prostorům to byl takový rodinný večer. Stála jsem z boku stage, hudebníky jsem tak měla jako na dlani. Navíc měli výtečný zvuk.

Set měl dva pomyslné vrcholy. Jedním byly nové songy. Hned čtyři zazněly během druhé poloviny koncertu. Šly po sobě, ale ne v pořadí, v jakém jsou na albu. Dvojici písní, které zatím nevyšly jako singl, okomentovali John Wolfhooker po svém: "Feel It" překřtili na "Výlet" (vzhledem k podobné výslovnosti) a přidali historku, kdy kytarista Rony chtěl na výlet do Chorvatska. Při "1999" jsme se přesvědčili o matematických (ne)schopnostech baskytaristy Filipa Vlčka.

Kluci původně říkali, že novinku pokřtí, ale nakonec místo toho udělali anketu: zeptali se, kdo ípíčko ještě neslyšel. Prvního fanouška, který se přihlásil, Filip pozval na pódium a poprosil ho o vysvětlení, proč k poslechu ještě nedošlo. Za odpověď si onen divák vysloužil nahrávku. Skutečný křest si tak muzikanti nechávají až na oficiální set.

Frontmanovi Maťovi Čupkovi, který si o pauzách chladil hlasivky vincentkou, to zpívalo znamenitě. V Café V lese nejde kvůli nízkému stropu dělat stage diving ani pořádný mosh pit, ale i tak si zpěvák poradil. Nebál se stoupnout si lidem v prvních řadách na ramena a zascreamovat jim přímo nad hlavami.

A nesmíme zapomenout ani na bubeníka Adriana Janečka, který dodatečně slavil třicetiny (narozeniny měl v den, kdy vyšlo album). Kapela si pro něj připravila dort s prskavkou, která nešla zapálit - Maťo prohlásil, že to spíš vypadalo na aromatyčinku. Nakonec se ale vše podařilo a svíčka vzplanula.

O další humorný moment se postarala za mnou stojící Adrianova kamarádka, když zvolala: "Aďko, ako sa máš?" A on jí odpověděl: "Dobre, ako ty?" Celé to znělo jako telefonní hovor. Neplánované, ale povedené. Stejně jako celý hodinový koncert.