Jste formace rozkročená mezi Prahou, Berlínem a Bratislavou. Kde je pro vás doma?

Ještě i v Brně, tam bydlí naše houslistka Frederika. Takže čtyři města, tři země. A kde jsem doma? Už ani nevím. Ale v Bratislavě jsem vyrostla a všichni z kapely jsme tam žili kromě našeho nového českého bubeníka. Teď je pro mě asi nejvíc doma v Berlíně, protože jsem se tam přesunula, studuju tam a celkem rychle jsem se tam zabydlela.

To věřím. O Berlínu se říká, že je takovou Mekkou pro umělce ve střední Evropě.

Dostala jsem se do komunity umělců, s kterými jsme natočili i náš titulní klip. Je to tam živé, i když je pandemie a jsem tam teprve od září, mám pocit, že se tam furt něco děje. I náš producent žije v Berlíně, takže s ním spolupracujeme nonstop. S dalšími kamarády filmaři jsme točili takový minidokument pro Slovenskou televizi. Takže momentálně je pro mě doma v Berlíně, ale v každém městě jsem prožila kus svého života, všechna města mám ráda a ráda se tam vracím. Takže domov je u mě variabilní pojem.

Jak už jsi nakousla, pracujete s německými producenty. V čem je jejich největší přínos?

Po vydání debutu jsme chtěli pracovat s nějakým zahraničním producentem, protože jsme se chtěli vyhnout zvukové podobnosti s tím, co vychází na naší malinké scéně. Od našeho vzniku jsme se věnovali hudebnímu exportu. Táhlo nás to stále do zahraničí. Řešili jsme více producentů, ale pak jsme dostali tip na Drewa Deala. Velmi rychle to klaplo. Když jsem k němu poprvé přijela, říkal mi, že se mu zdála písnička, a začal mi hrát melodii. Měla jsem připravených několik nepoužitých textů. Za den jsme to spojili do skladby "Satisfied", která je na albu. Bylo to magické. Hned jsem pochopila, že je to něco speciálního a že to bude fungovat. Spolupracujeme tak spolu už dva roky, na tomto albu, ale i na pár singlech předtím. Momentálně spolu píšeme třetí desku Tolstoys, druhou s ním.

Sotva vyšla čerstvá studiovka, už přemýšlíte nad další?

Už je napsaných pět písní, chceme jich ale napsat víc, než jich pak na albu reálně bude, abychom mohli vybírat.

Jezdívali jste i na showcasey, když ještě neřádil covid?

Hned po vydání alba "Botanika" jsme byli na více showcase festivalech. Vlastně poměrně záhy po tom, co jsme vznikli. Myslím, že to bylo velmi přínosné. Chodila jsem tam pak i jako delegátka. Díky tomu jsme si vytvořili celkem pevnou síť kontaktů. Na Drewa jsem dostala doporučení od kapely Darjeeling, s kterou jsem se střetla na Waves Vienna. V květnu s touto kapelou jedeme na slovensko-německé turné.

Na showcase festivalech se toho může hodně podařit, pokud se tam jde s jasným cílem. S Michalem jsme navíc i manažeři skupiny, takže jsme tam nechodili jen hrávat koncerty, ale i budovat síť kontaktů, poslouchat přednášky a učit se nové věci z oblasti hudebního byznysu. Kromě koncertů je vždy součástí těchto festivalů i konference. Jsou tam vždy přednášky, díky kterým jsem se stále něco nového naučila. Poznali jsme tam spoustu nových lidí, včetně novinářů. Když jsme tam ze začátku chodívali, neměli jsme vždy jasný cíl a jen jsme si naivně mysleli, že nás prostě někdo objeví. Takhle to už však dávno nefunguje. Práce v hudbě je běh na dlouhou trať, ale postupným budováním lze úspěchu docílit.

Zmínila jsi, že děláš manažerku skupině? Co to pro tebe obnáší?

Je to hodně rozmýšlení, plánování, logistiky se šesti lidmi v kapele a dalšími externími, co s námi spolupracují. Je to náročné dávat je dohromady termínově a zároveň jim dávat energii, aby věřili projektu. Na začátku v "Botanice" jsem to primárně dělala sama, při druhém albu jsem si rozdělila činnosti s Michalem, takže je na stejné pozici jako já. Oba dva jsme leadeři, manažeři, píšeme spolu, máme stejný autorský podíl. Je to o dost lehčí, když na to nejsem sama. I ostatní členové mají dílčí úkoly. Od určitého bodu se projekt rozrostl tak, že k němu musíme přistupovat jako k malé firmě - jeden člověk by to nedal.

Jaké je to mít partnera v kapele? Je to spíš výhoda, nebo nevýhoda?

Je to velmi náročné. Úžasné plus. Dali jsme se dohromady těsně před tím, co jsme vznikli jako kapela, takže spolupracovat pro nás bylo vlastně vždy přirozené. Během přípravy druhé desky jsme se rozešli, napsali jsme písničku "Chýbanie". Je to autentická výpověď našeho rozchodu. Oba dva jsme pochopili, že skupina je jiná priorita. Je to něco jiného než náš vztah. Oba dva jsme v tom chtěli pokračovat a Michal začal projektu věnovat o mnoho víc energie než předtím. Začal se mnou být na vedoucí pozici, byli jsme v úzkém kontaktu a kapela náš vztah zachránila. Po půl roce, co jsme byli rozejití, jsme zjistili, že nám to spolu funguje, že to bez sebe jako partneři nedáváme a že se k sobě chceme vrátit. Má to hodně plusů. Nikdo mi nerozumí víc než on, ve vizích, v pocitech, v hudbě. Je dobré mít při sobě někoho takto blízkého, který chápe všechny emoce, které ze mě srší. Jsme dobrý tým, jsme dobří spolupracovníci, funguje nám to spolu. Je náročné oddělovat pracovní část od osobního života. Strašně s tím bojujeme. Často naše rozhovory spadnou do toho, že na rande řešíme kapelu. Snažíme se to oddělovat, protože je to psychicky náročné a nechceme vyhořet.

Nově sestavu Tolstoys tvoří šestice muzikantů - před nedávnem jste přijali druhého bubeníka. Jeden vám už nestačil?

Matěj nám během pandemie říkal, že začínal jako perkusionista a na bicí začal hrát kvůli nám. Prý se nadále nevidí v této pozici a že by ho bavilo dotvářet celkový zvuk. V tu dobu jsme chtěli přejít na hraní s backing tracky. Říkal, že by ho bavilo hrát na perkuse a přitom obstarávat všechny backing tracky a elektronické věci. Vyšli jsme mu vstříc, zůstal v kapele a jeho post zastává Lukáš Brabec, který hraje na klasickou sadu. Dobře to funguje, umíme hrát v šesti, ale tím, že máme backing tracky, umíme hrát i jako čtveřice (Michal, já, Matěj a Lukáš), což je v některých případech skladnější a praktičtější.

V Berlíně studuješ hudbu?

Studuju obor Kompozice populární hudby na BIMM institutu v Berlíně.

Využíváš tuto teorii poté v praxi?

Není to úplně teorie, studovala jsem předtím na VŠMU a na HAMU, kde jsem studovala hudební management, dramaturgii a produkci. Tam bylo hodně teorie, soustředěné vše na klasickou hudbu. Je to dobré to znát, ale vždy jsem chtěla studovat populární hudbu. Když už tam přijde člověk studovat magisterské studium, většinou už má nějaký projekt, vizi, na které pracuje. Funguje to tak, že mám jeden hlavní předmět v jednom semestru, ale ostatní předměty si vybírám sama. Můj magisterský projekt bude naše třetí album. Pokračuju v tom, co jsme dělali s Tolstoys, ale konečně můžu věnovat hudbě sto procent času, nemusím studovat něco jiného, pracovat na něčem jiném. Mám spoustu feedbacků ze školy tím, že jsem v kontaktu se spolužáky, hudebníky, profesory, a to mi hodně dává.

V čem se lišily přípravy druhé desky od debutu?

Debutové album byla moje výpověď, když jsem psala písničky na něj, měla jsem šestnáct sedmnáct roků. Bylo to naivní, zasněné. Bylo těžké něco napsat, proces tvorby byl jiný. Tvořila jsem sama, protože jsem se styděla mluvit o svých emocích, myslela si, že jim nikdo krom mě nemůže rozumět. Na druhé řadovce jsem pochopila, že to tak není. Když je komunikace otevřená, dá se tvořit ve vícero lidech. Teď to probíhalo tak, že jsme některé songy napsali jako celá kapela. Většinou píšeme v autorské trojici, já, Michal a producent Drew. Stali jsme se velmi blízkými. Je mezi námi velmi silná kreativní energie. Už se nestydím mluvit o tom, co cítím. Mám pocit, že jsme mezi sebou tak otevření, jak jsem nikdy s nikým nebyla. Tím pádem kreativita, tvořivý proces nemá meze, každý může povídat, co chce, přinést nápad, který chce, a společně na tom pracujeme. Dělá to tu tvorbu odvážnější a zajímavější, když na ní dělá víc lidí. Změnil se proces selekce, toho, kolik toho vytvoříme a co chceme nakonec nahrávat.

První album jsme potřebovali natočit a vydat rychle, protože jsme měli hype na Slovensku. Něco jsem napsala a letěli jsme s tím hned do studia, nahráli jsme to bez jakýchkoliv obav. Ale je to i dobře. Debut byl díky tomu velmi autentická výpověď, zněl přesně tak, jak jsme jej ve studiu natočili. Na druhém albu jsme se hodně zamýšleli nad tím, jak budou písničky znít, hodně jsme je přetvářeli a víc jsme se soustředili na stadia psaní a předprodukce, než jsme to šli nahrávat. A pak taky zvukovost. První deska je inspirovaná tím, co jsem tehdy poslouchala, byla to převážně islandská hudba. Druhá je jiná, byla inspirována velkými, silnými zpěvačkami, jako jsou například Kate Bush, FKA Twigs nebo Sevdaliza.

Čím tě inspirují?

Tím, jak pracují s hlasem a jak to dokážou prodat posluchači. To platí pro všechny tři zmíněné. Takovou Kate Bush jsme zároveň poslouchali hodně při tvorbě tohoto alba. V jejích písních jsem slyšela výraznou basu, kterou jsem nemohla blíže identifikovat. Michal mi pověděl, že to je flat basa. Její zvuk se nám hodně líbil, proto je bezpražcová basa na "Mirror Me" velmi výrazný prvek. Krom toho, že tam je můj zasněný hlas, je basa výrazná spolu s casio synťáky, které jsme našli všude možně doma z dětství.

Album vznikalo v horské chatičce v Tatrách. Odrazilo se do něj nějak toto místo?

Jeli jsme nehrávat na chatu, kterou jsme si půjčili od kámošů, protože ve studiu jsme měli vždy pocit, že jsme časově omezení platbami za hodiny, a nechtěli jsme být ve stresu. Udělali jsme si tam studio, půjčili si techniku a natáčeli. Zároveň jsme tam i některé skladby tvořili. Bylo to hrozně volné, pracovali jsme tam 14 až 16 hodin denně bez přestávky. Před chatou byl potůček a všude okolo hory, to nás okamžitě nabylo energií a mohli jsme pracovat dál. To místo a jeho akustika jsou na albu určitě slyšet, například mystično hor zní v úvodu "Skin Hunger", kde se začíná flétnami koncovkami.

"Mirror Me" je druhá vaše studiovka a vyšla 22. 2. 2022. Věříte symboliku čísel?

To ani ne, chtěli jsme, aby si to spíš lidi zapamatovali. Symbolika je pěkná, je to magické datum, ale mám pocit, že lidé byli přesyceni informacemi a vším, co se dělo okolo. Chtěli jsme zachytit jejich pozornost, zjednodušit jim to. Od května jsme každý měsíc, vždy 22. den něco vydávali, každé dva měsíce singl s klipem. Klipy jsme připravili ke každé písni z desky a mezitím vždy vyšel remix.

Proč jste se rozhodli, že uděláte ke každé písni video?

Album jsme měli asi rok v šuplíku, ale nechtěli jsme ho vydávat předtím, než budeme připraveni s ním vyrazit na turné. Nastal tam velký prostor pro vydávací taktiku, a tak nás napadlo, že uděláme ke každému songu klip. Pracovali jsme s deseti různými vizuálními umělci, což bylo úžasné. Každý si vybral jinou techniku zpracování. Výsledné vizuály tak nemají společné znaky. Každý si vybral písničku, my jsme k tomu pověděli své vjemy, ale dali jsme jim volnou ruku. Jediné zadání bylo, aby s tím byli oni spokojení, protože tak se to bude líbit i nám. A tak to i bylo. Při vydání desky vyšel šestý klip v pořadí, a to k titulní skladbě. V něm je zajímavé, že každá nová scéna symbolizuje jednu píseň z alba. Vždy ji uvádí znak songy, takový piktogram. A ti popeláři, s kterými se objímáme na konci, jsou náš producent a mastering inženýr. Jsou to nejbližší spolupracovníci, kteří s námi desku tvořili.

Prý jste měli v plánu mít i merch ke každé písni, je to pravda?

K singlu byl klip a speciální focení, k tomu byl remix a ještě jsme chtěli dělat i merch. U prvních dvou se to povedlo, ale pak jsme pochopili, že toho na nás je už příliš, a tohoto nápadu se vzdali. Teď vychází merch k celému albu, klasika trička, kšiltovky, tetovačky, CD, LP.

Tetovačky v klasickém merchi moc nebývají. Jak vás to napadlo? Máš ty sama nějaké tetování?

Nemám, ani nikdo z kapely, tak možná proto. Udělali jsme si aspoň tahle dočasná s piktogramy jednotlivých songů.

Zaujal mě i přebal desky. Je na té fotce paruka?

To mám klobouk a umělé prodloužené vlasy. Grafiku dělala Kristýna Kuliková, fotila Iryna Drahun. Album i jeho téma jsou magické, proto nám návrhářka Dominika Kozáková na míru vyrobila tento čarodějnický klobouk.

Tématem nahrávky je hledání vlastní identity...?

Má to dva významy. Hlavní koncept je spojený s tím, že od "Botaniky" po "Mirror Me" jsme dospívali a z teenagerů se pomalu stávali dospěláci, řešili jsme klasicky první velké lásky, rozchody, odstěhování od rodičů, stěhování do velkého města. Zkoumali jsme známou teorii, že každý z nás je zrcadlo nějakých situací, lidí, které jsme potkali, a zrcadlíme to, co se nám přihodilo. Idea se nám úplně nelíbila, přišlo nám to neromantické. Aby člověk byl autentický a originální, aby byl sám sebou, musí vystoupit z toho svého já, zažít nějakou sebereflexi, podívat se na svoje emoce zvenku a až potom může konečně zrcadlit sám sebe. To byla idea alba, tohle jsme prožívali. Poprvé jsme vystoupili z vlastní komfortní zóny a začali chápat, kdo opravdu jsme. Přehodnotili jsme si život a mám pocit, že až teď jsme dospělí a o hodně víc zrcadlíme sami sebe. Víme, kdo jsme, jako lidé, ale i jako kapela. Známe svou identitu. První album, to jsem byla já, takové vágní, rozlítaná… Teď mám pocit, že je to takové vážnější. Víc víme, co děláme.

Jak jsi přehodnotila sama sebe? Jaká jsi byla předtím?

Předtím jsem nad tím tolik nepřemýšlela, jen jsem se vezla. Lítala jsem na vlnách, které mi přišly do života. Mezi 20 až 23 roky jsem se začala víc zamýšlet nad tím, co se děje v mém životě. Písničky sloužily jako prostředek, jak se s některými věcmi vyrovnat. "Chýbanie" jsme napsali těsně po rozchodu s Michalem. Napsali jsme ji spolu a je to autentická výpověď toho, co se dělo. "Gentle" s tanečním klipem je o hledání moji ženskosti. Necítila jsem se nikdy moc žensky, a proto jsem si dala výzvu nacvičit taneční choreografii a odtancovat ji v klipu sólo, přestože jsem netanečnice. Cvičila jsem to čtyři měsíce. Skladby zachytávají velmi osobní příběhy, které jsme prožívali. Každá z nich má svůj vlastní vesmír. Jak jsme to prožívali, překlopilo se to do písniček, proto "Mirror Me". Druhou linii opisuje titulní song. Je o tom, že album je hodně ovlivněné našim rozchodem, tím, jak jsme byli rozdělení a jak jsme se dali zase dohromady. V některých situacích jsme se cítili jako jeden člověk, nebyli jsme spolu, ale děly se nám stejné věci a my jsme cítili to samé.

O ženskosti zpívá poslední dobou čím dál víc interpretek. Nechala ses tímto trendem v písni "Gentle" inspirovat?

Myslím, že je to důležité téma ženskosti, sebelásky, protože hodně žen to řeší, má s tím problém. Byla to však velmi osobní výpověď, kterou jsem napsala primárně podle toho, co jsem tehdy sama prožívala. Trendy se moc neřídím.

S tímto songem bodujete v playlistu EQUAL mezinárodního Spotify. Co to pro tebe znamená?

Z toho máme velkou radost. Spotify mě pro měsíc březen vybralo za ambasadorku česko-slovenského playlistu EQUAL, což znamená, že se objevím na jeho titulce, ale zároveň se naše píseň dostane i do Global Equal playlistu. Fotky ambasadorek z celého světa se budou 22. března promítat na billboardu na Times Square. Je velmi důležité, že existují platformy jako tato, které podporují ženské umělkyně. Někdo vidí, jak pracujeme a že nás to baví. Mám totiž pocit, že hudební sektor je prostředí stále velmi mužské a muži ovládané.

Netajíte se tím, že jste taková ambiciózní skupina. Co byste rádi dokázali?

Velmi nás baví téma exportu, proto jsme hned jezdili na showcase festivaly. Od začátku jsme měli sen být tou kapelou, které se export podaří a která bude známá po Evropě a dostane příležitost zahrát si na velkých evropských festivalech. Ale je to sen a běh na dlouhou trať. Snažíme se vše dělat postupně a nepředbíhat. Nejprve jsme začali na Slovensku, a když jsme cítili, že máme celkem pevnou půdu pod nohama, posunuli jsme se do Česka a poznávali zdejší scénu. Po třech letech jsem se přestěhovala do Berlína a teď se snažím objevovat tamní prostředí. Vše má svůj čas a uvidíme, kam se to posune. Sny máme, jsou velké a věříme jim. Nejhlavnější je ale to, že nás to baví.

Je pro vás důležitá vizuální stránka?

Velmi. Vždy jsem kapelu brala jako multižánrový projekt. Základ samozřejmě vždy byla a je hudba. Ale vizuální stránka je pro nás důležitá, protože já s Michalem se celkem extravagantně oblékáme. Máme rádi věci od designérů, je nám to velmi blízké. Styl, který žijeme, přetavujeme na stagei. Když píšu hudbu, často mě napadají rovnou vizuální obrazy, scény, situace. Tím pádem jde vše přirozeně a všechno se to propojuje.

V tom máte mé určité sympatie, sama totiž miluju sekáče.

Nakupuju převážně tam. Jezdím často do Prahy, v Berlíně je to tam často vybrakované a hrozně drahé. Mám ráda vintage sekce od Textile House. Taky ráda podporuju lokální designéry, je to pro mě lepší než si něco koupit ve fast fashion řetězcích.

Co se týká crazy nápadů, v klipu k "Describe Me Name" jste natáčeli falešnou svatbu v Berlíně.

Zrovna jsme nahrávali v Berlíně. Producent potřeboval jeden den pracovat na něčem jiném, a tak jsme měli jeden den volna. Chtěli jsme toho využít a něco natočit. Vymysleli jsme koncept, zašli do sekáče koupit svatební šaty, které stály jedno euro. Začali jsme dělat takové cringe věci, které by se mohly dělat na svatbě, koupili jsme želé dort, šampaňské, plavili se na lodi a lidi nám gratulovali. Mysleli si totiž, že je to pravda. Byla to zajímavá zkušenost a bylo to dost střelené.

Písnička "Dokola" je o depkách, které nevyřeší alkohol ani drogy. Byli jste někdy taky tak někdy zacykleni, že jste v těchto věcech hledali svoji pomyslnou útěchu?

Je to o party životě, který umí být nekonečný, když je člověk v depresi a snaží se alkoholem zachránit.

Prožila jsi to i ty sama?

Když jsme se rozešli s Michalem, oba dva jsme chodili celkem dost na party, ale ne tak intenzivně.

V "Cigarette Tongue" přirovnáváte ztrátu milované osoby k vydechnutí kouře. Jak vás to napadlo?

Spontánní písnička, která nevznikla na základě žádné konkrétní události, jen z pocitu odchodu - může to být odchod partnera, když se ráno vzbudíme a ten druhý už tam není, nebo odchod otce rodiny, kdy řekne, že si jde koupit cigára, a už se nikdy nevrátí. Chtěli jsme zachytit celkově smutek z náhlé ztráty. Tato písnička ale nebyla napsaná na žádnou konkrétní událost, ale dá se aplikovat na spoustu věcí, které jsme prožili.

V klipu ke "Skin Hunger (We Are Human Beings)" jste měli zvířecí masky. Proč?

Song zní až naturálně, používáme tam tradiční slovenské flétny - koncovky. Celkově jsme chtěli vytvořit něco, co bude zajímavé, ale zároveň společné… takovou komunitu. Natáčení probíhalo tak, že jsme zavolali kamarádům, vzali si masky a opékali jsme. Vlastně jsme měli oslavu u jezera, kterou naši kamarádi Terezka Smetanová a Peter Podolský natáčeli.

A co další videa?

Jak jsem zmínila dřív, pro každé byla použitá jiná technika. V "Chýbanie" nás udělali jako virtuální avatary v gamingovém programu. "Skin Hunger" byl vyskládaný z analogových fotek, proto tam jsou pohyby ve stylu gifka. "Mirrror Me" vznikl v Berlíně, kde lidé běžně na ulicích nechávají nábytek, aby si ho ostatní vzali na další použití. V této souvislosti nás napadlo: co kdyby tam někdo nechal velké zrcadlo? Co by se stalo, když by kolem chodili lidé a každý by v tom viděl něco jiného? Byli tam kamarádi, jejich kamarádi a vznikla z toho taková komunita. Díky tomu jsem měla i pocit rychlého přijetí v Berlíně. Klip byl takovým dárkem na přivítanou.